Víte, co to znamená být dobrovolníkem? Dobrovolník pracuje zdarma, bez nároku na honorář. Vykonává z vlastní vůle práci, která je užitečná a prospěšná. Neslyšící Miroslav Gavelčík z Brna, absolvent Střední pedagogické školy pro sluchově postižené v Hradci Králové, strávil tři měsíce jako dobrovolník v Litvě. V jedné z litevských škol pro neslyšící pracoval od konce září do konce prosince 2006. O dobrovolnictví a svých zážitcích z Litvy Mirek zajímavě vyprávěl začátkem března na přednáškách v brněnské Unii neslyšících a v APPN v Praze.
Jak vycestovat jako dobrovolník do zahraničí?
Mojí podmínkou bylo, že chci pracovat s neslyšícími. Nejdřív jsem zkontaktoval Dorotu Kacarovovou z Institutu EuroSchola, která našla vysílající organizaci v Litvě. Dalším krokem bylo navázání kontaktu s litevskou školou. Nejprve mě čekala dvoudenní návštěva Litvy. Během této návštěvy jsem měl možnost se seznámit se školou a rozhodnout se, jestli tam opravdu chci strávit tři měsíce jako dobrovolník. Pokud by mi něco nevyhovovalo, měl jsem právo odmítnout. Před cestou jsem byl nervózní, protože jsem neměl vůbec žádné informace o škole a nevěděl jsem, jakou komunikaci tam používají. Bál jsem se, aby tam nepoužívali orální komunikaci, protože to bych se vůbec nedomluvil, v cizím jazyce! Když jsem viděl, že se ve škole znakuje, pořádně se mi ulevilo. Seznámil jsem se se svým mentorem, který mi měl pomáhat, informovat mě a řešit případné problémy. Byl to 49letý neslyšící muž jménem Vilius, který ovládal mezinárodní znakový systém, pracoval v knihovně a jako učitel, působil i v klubu neslyšících. Pak už jsem v klidu mohl podepsat smlouvu o dobrovolnické službě.Zúčastnil jsem se i předodjezdového školení v Krkonoších, kde se nás sešlo dvacet dobrovolníků. Byl jsem z nich jediný neslyšící, na školení i při vyřizování příprav jsem měl tlumočníka.
Kde jsem dělal dobrovolníka
Panevežys je město velké asi jako Hradec Králové, má 110 tisíc obyvatel. Škola pro neslyšící, kde jsem působil, byla založena v roce 1993. V Litvě je celkem pět škol pro neslyšící, školu v Panevežys navštěvovalo asi 60 žáků. Základní školní docházka tam trvá 12 let, o 2 roky déle než u slyšících. Školu navštěvovali jak neslyšící, tak i nedoslýchaví a ohluchlí žáci. Od českých škol se liší tím, že v ní není šatna. Žáci se nepřezouvají a nesundávají si bundy. O přestávkách nemůžou volně pobíhat po chodbě, všichni musí být ve společné místnosti. Hned při úvodním seznámení se mě děti ptaly, jestli je na našich školách šikana. Když jsem jim řekl, že jsem na své základní škole šikanu nezažil, byly překvapené. U nich je šikana velkým problémem. Sám jsem to pak viděl na vlastní oči. Děti byly brutálnější než u nás, ve škole se často praly, docházelo i k vážnějším zraněním.
Ve městě Panevežys také nebylo moc bezpečno. V noci byla na ulicích většinou tma.
Nesvítí tam veřejné osvětlení, protože nejsou peníze. Když jsem byl u kamarádů na sídlišti do noci, nechtěli mě pustit zpět do ubytovny. V noci se v ulicích odehrává hodně přepadení. Za komunismu celá země prosperovala, veřejné osvětlení fungovalo. V posledních letech je v Litvě špatná ekonomická situace. Lidé musí hodně šetřit i na topení. Ve škole mi byla zima, skoro vůbec se tam netopilo. Chodili jsme v bundách, zima byla i dětem, které měly občas i fialové rty.
Moje práce ve škole
Nebyl jsem tam prvním dobrovolníkem. Dobrovolníci se ve škole v Panevežys střídají po třech měsících, aby děti poznaly i neslyšící z jiných zemí. Přede mnou tam byl dobrovolník z Jordánska, po mně měl přijet někdo z Polska a po něm z Belgie, pak ze Švédska. Všichni neslyšící.
Jako dobrovolník jsem s dětmi nacvičoval pantomimu, také jsem dělal učitele a suploval za nepřítomné kolegy. Ve svých hodinách jsem s žáky měl volnou diskuzi, nejčastěji jsme si povídali o životě v České republice. Vypomáhal jsem jako vychovatel na internátě. Pracoval jsem i ve školní knihovně, ve které byly počítače, ale velmi málo nových knih. Chodil jsem třikrát týdně na kurz AJ. Také jsem se učil litevský znakový jazyk, asi za měsíc jsem ho už zvládl. Některé znaky se zajímavě liší od českých. Třeba když v Litvě děti ukazují náš znak "obyčejný", myslí tím "zajímavý". Český znak "kecáš" znamená v Litvě "děvče", když ukážeme "falešný", Litevci by rozuměli, že ukazujeme "chlapec". Někdy jsem musel přemýšlet, abych tyto znaky nepopletl.
Ve škole jsem zažil velkou akci, kterou byla návštěva dětí z Lotyšska. S litevskými i lotyšskými dětmi jsme nacvičili pantomimické divadelní představení, vymýšleli jsme plakáty proti drogám a AIDS. Měl jsem přednášku o naší zemi, kultuře a historii českých neslyšících. Česká republika má ve srovnání s Litvou velmi bohatou historii neslyšících. Všichni obdivovali našeho Průvodce od Jaroslava Hrubého, kterého jsem jim ukazoval. Žádná podobná kniha o neslyšících a jejich historii u nich nevyšla. Řeknu vám jednu maličkost z průběhu akce. Slyšící kameraman vůbec nenatáčel projev učitelů ve znakovém jazyce, zabíral jen slyšící, jak mluvili. Nebo pro učitele bylo přichystáno bohaté občerstvení, pil se alkohol. Víc než na děti mysleli na vlastní zábavu. V této škole bylo typické, že na různých setkáních učitelů byly pořád plné stoly jídla, pořád se jedlo a popíjelo, to mě moc nebavilo. Naopak školní obědy byly docela hrozné, podávala se tam pořád dokola čtyři jídla, podle mě nebyla moc zdravá pro děti. Škola to zdůvodňovala tím, že nemají peníze. To já jsem chodil raději do restaurace.
Denně jsem ve škole pracoval 5-6 hodin a v jednom měsíci jsem měl nárok na dva dny dovolené, celkem jsem tedy měl šest dní volna. Víkendy jsem měl taky volné. Většinou jsem cestoval, navštívil jsem i Lotyšsko. V Litvě jsem měl rovněž několik přednášek o České republice, scházel jsem se s neslyšícími, navštívil jsem kluby neslyšících a školu pro neslyšící ve Vilniusu.
Život neslyšících v litvě
V Panevežys mají neslyšící těžký život, je tam asi 70 % nezaměstnaných neslyšících. Neslyšící tu moc nechodí do hospody, protože je to pro ně drahé. I když jsou velké mrazy, pijí venku. Po vychození základní školy se neslyšící většinou učí zámečníkem nebo švadlenou, mají také možnost navštěvovat učební obory se slyšícími. V Panavežys nejsou pro neslyšící žádné možnosti, žádná kultura. O něco lepší je to v hlavním městě Vilnius. Titulků v televizi je jen velmi málo. Sociální podpora neslyšících funguje podobně jako u nás. Dostávají důchod a příspěvky, mají podobný průkaz jako ZTP.
V Litvě je velmi málo dětí s KI. Když jsem přednášel ve škole ve Vilniusu, měly všechny děti negativní názor na KI. Jeden chlapec měl KI, ale pořád si ho sundával. Ptal jsem se ho, jestli chce nosit KI, až bude velký. Jeho odpověč mě zarazila. "Až táta umře, KI si sundám a rozbiju ho."
Neslyšící Litevci rádi sportují, jsou pyšní na bronzovou medaili z deaflympiády v basketbalu po USA a Slovinsku.Také rádi hrají stolní tenis a šachy.
V Litvě mají také centrum pro zprostředkování tlumočníků. Byl jsem se tam podívat. Zaměstnanci v centru neuměli ZJ, komunikovali znakovanou litevštinou. ZJ v zemi není moc respektován.Tlumočníci netlumočí vedle hovořícího člověka jako u nás, ale někde stranou. Navštívil jsem ve Vilniusu konferenci, kde byl i neslyšící Rus s vlastním tlumočníkem. Ruský ZJ se liší od litevského, přesto se všichni neslyšící účastníci koukali na ruského tlumočníka a ne na litevského. V Litvě nejsou výjimkou dětští tlumočníci, často tlumočí i nedoslýchaví dospělí. Ve škole, kde jsem pracoval, byly nedoslýchavé děti, které musely tlumočit na různých akcích. Třeba v divadle, kde bylo hodně lidí. Stávalo se, že nedoslýchaví dospělí a děti nerozuměli všemu, co říkali slyšící, a tak někdy jen pokrčili rameny.
Nepříjemná událost
V místních novinách se o mně přes ředitelku školy dozvěděli a požádali mě o rozhovor. Tři hodiny jsem odpovídal na otázky. Můj neslyšící mentor, který mi překládal, a novinář si moc nerozuměli, proto pomáhala tlumočit i ředitelka. Novinář jí položil otázku, ona ji přetlumočila mentorovi, který mi to ukázal v mezinárodním znakovém systému. Moje odpověč se k novináři dostala stejnou cestou přes mentora a ředitelku. Druhý den v novinách vyšel dvoustránkový rozhovor s velkou fotkou. Poprosil jsem mentora, aby mi přeložil, co je v rozhovoru napsáno. Tak jsem se dozvěděl o jedné pro mě velmi nepříjemné chybě. Na otázku, jaký mám vztah k orální metodě vzdělávání, napsali, že k orální metodě mám pozitivní vztah. To však vůbec není pravda, nikdy jsem nic takového neřekl. Ředitelka, která při rozhovoru tlumočila, tuto informaci musela úmyslně zkreslit. Rozčílil jsem se a mentor mě uklidňoval, že se stejně nikdo nic nedozví, že to nikdo nebude číst. Prý se to dozví lidé jen z Panevežys, a to že nic není...
Brzy poté jsme spolu jeli autem do Vilniusu, kde jsem měl přednášku ve škole pro neslyšící. Bylo tam plno dětí, vyprávěl jsem o kultuře neslyšících, ukázal jsem jim pár "příběhů z rukávu" v mezinárodním znakovém systému. Jedním z nich byl příběh proti KI s lékařem. Neslyšícím dětem se to moc líbilo, byly nadšené. Jeden neslyšící učitel školy mi poděkoval za vystoupení a byl překvapený, že jsem pro orální komunikaci, že to četl na internetu... Teprve pak si můj mentor uvědomil, že jsem měl pravdu, že se to rychle rozkřikne. Stále nevím, proč přesně to ředitelka změnila, asi tím chtěla zlepšit obraz školy v očích veřejnosti a místních politiků.
Něco o Litvě
Možná víte, že mým koníčkem jsou tramvaje. Pro zajímavost, v Litvě nejezdí ani jedna tramvaj, nejsou tam vybudované žádné tramvajové koleje. Za tramvajemi jsem se musel vydat až do Lotyšska. Jezdí tam staré české soupravy, koleje jsou také staré a pokřivené. Víte, že české tramvaje mají v Lotyšsku kožená sedadla a je v nich průvodčí, u kterého si cestující koupí lístek?
Jízdní řád v celé Litvě představuje jen jeden papír A4. Ve všední dny v Panevežys jezdí jeden vlak denně, o víkendu dva. Když jsem ukázal neslyšícím český jízdní řád, nemohli věřit, jak je tlustý, i přes 600 stran. V Litvě je dost železničních tratí, dříve za SSSR jezdilo hodně vlaků. Dnes kvůli špatné ekonomické situaci i novým hranicím mezi státy jezdí více autobusů.
Známým pamětním místem v Litvě je Křížová hora u Šiauliai. Lidé tam chodí s dřevěnými kříži s vlastnoručními nápisy a nechávají je na hoře. Věří, že je pak bude Bůh chránit. Na Křížové hoře je už několik milionů křížů, je to neuvěřitelné místo.
Navštívil jsem i krásně opravené město Klaipéda, které je na seznamu UNESCO. Většina budov v Panavežys je v hrozném stavu. V Litvě jsou typické dřevěné domy a dřevěné pravoslavné kostely jako v Rusku.
Nejenže se v noci nemá chodit ven, na ulicích jsem také viděl hodně rvaček. Lidé pijí mnohem více než u nás alkohol, připadali mi víc smutní. Špatná ekonomická situace na obyvatele Litvy těžce doléhá.
Co mi dobrovolná služba v Litvě dala
Jestli se mi vyplatilo jet do Litvy jako dobrovolník? Co jsem si odnesl? Obdržel jsem certifikát o úspěšně vykonané dobrovolnické službě. Určitě se mi vyplatilo, že jsem do Litvy jel. Byla to pro mě nová zkušenost, mohl jsem poznat život v Litvě a utvořit si vlastní názor. No a také jsem se zdokonalil v angličtině. V České republice máme lepší životní úroveň, ale také kultura neslyšících a práva neslyšících jsou tu na vyšší úrovni. Mám pocit, že v Litvě na neslyšící veřejnost kašlala, i ve škole pro neslyšící byli upřednostňovány nedoslýchavé děti, které dobře mluvily. Chápu, že slyšící učitelé mají vztah k mluvenému jazyku, neboť je to jejich vlastní jazyk. Ve školách pro neslyšící by bylo potřeba více neslyšících učitelů, jejichž mateřským jazykem je ZJ. Chyběl tam respekt k neslyšícím a ti se právem cítili diskriminováni. Přitom třeba k nevidomým se lidé chovali jinak, více jim nabízeli svou pomoc. Jsem rád, že jsem tam nejel na rok, to bych asi nevydržel. Tři měsíce byly akorát. Zjistil jsem, že se mi nejlépe žije doma, v Česku. Největším zážitkem nebo spíš překvapením bylo pro mě asi to, jak málo informací neslyšící v Litvě mají.
V Litvě je docela málo neslyšících, hlavně mi tam chyběl společenský život, byla tam občas nuda.Trochu lepší podmínky jsou jen ve Vilniusu, ale mimo hlavní město měli neslyšící málo informací a chudý znakový jazyk. I ve ZJ měli malou slovní zásobu. Chyběl mi bližší kontakt, vzájemná výměna informací. Já jsem ostatním pořád něco vykládal o Česku a o životě neslyšících u nás, ale oni mi moc nevyprávěli, stále jen chtěli poslouchat moje vyprávění. Do Vilniusu to sice nebylo zase tak daleko, ale nemohl jsem tam jezdit moc často. Doprava byla hodně drahá. Dostával jsem jako dobrovolník v rámci projektu kapesné, ale na větší utrácení jsem neměl. Sám jsem nemusel nic doplácet, všechno za mě platila EDS.
Slíbil jsem sobě i svým litevským přátelům, že do pěti let se do Litvy opět vrátím. Kdy? No přece až budou ve Vilniusu otevírat první tramvajovou trať. Má to být do několika let, tak uvidíme.
Připojte se! 