Znakový jazyk je pro nás nesmírně důležitý

Je externím spolupracovníkem a koordinátorem kurzů a lektorů znakového jazyka v České unii neslyšících, studentem Univerzity Hradec Králové, asistentem učitele na ZŠ pro sluchově postižené na pražském Smíchově a občasným zpěvákem a tlumočníkem do znakového jazyka.

V Česku však Alana Ptáčka znají Neslyšící především jako kamaráda a společníka pro každou chvíli.

Sluchová vada se u nás v rodině dědila z generace na generaci. Jsem ze třetí generace. Celé mé příbuzenstvo je neslyšící vyjma mé sestřenice, která je slyšící. Zřejmě nějaká porucha v genech či zákon schválnosti (smích). Ale pochopitelně to své sestřence přeji. Však víš, jak to myslím.

Mluvit jsem se naučil díky mé babičce. Ač byla sama neslyšící, českou mluvenou gramatiku zvládala na úrovni. Byla totiž vychovávána jeptiškami v litoměřickém klášteře. Dokonce uměla obstojně i německy. V řeči jsem byl vývojově dost opožděn. Ale jak vidíš, dohnal jsem to, nebo ne?

Jelikož mou první kontaktní osobou se stala má matka (vedle lékařů a porodních asistentek), tak si myslím, že právě znakový jazyk. Ono nebylo doma ani s kým mluvit. Znakový jazyk jasně dominoval ve všech směrech. Jo, když mě potřebovali zavolat, tak stačilo houknout a byl jsem tam, kde mě právě potřebovali. Jsem velice rád, že můžu být nedílnou součástí kulturního společenství neslyšících. Vyrůstal jsem mezi nimi, žiji s nimi a stále ještě budu s nimi žít, dokud mě sám pán bůh nepovolá do...

Studuji tam na Pedagogické fakultě obor učitelství l. stupně - speciální pedagogiku mladšího školního věku. S dětmi si velice rád hraji, hlavně s jejich hračkami - mají je fakt nádherné (smích). No, teč po pravdě. Velice rád předávám stejně handicapovaným dětem své životní zkušenosti. Radím, na co si dávat pozor, jak tomu předcházet apod. U dětí jsem velice rád, aspoň se necítím tolik starý. Studuji také proto, neboť cítím, že mám na víc. A abych se dobře na trhu práce prodával, tak musím mít nějakou odbornost, nemyslíš?!

Zajímavou zkušenost, jakou je třeba spontánní spolupráce učitele a asistenta při přímé práci s dětmi. Není to jednoduchá záležitost, třeba když máte odlišný názor na způsoby výkladu učiva. Nebo někdy máte takovou potřebu si hodinu výuky udělat po svém, ale pořád jste jen asistentem, který by se měl spíše podřizovat podmínkám a požadavkům či názorům učitele. Pro mě je tato práce především sbíráním zkušeností na pedagogickém poli.

Znakový jazyk jako takový má svůj význam již od svého vzniku. Je plnohodnotný a nesmírně důležitý pro existenci populace neslyšících. Nedokážu si představit život neslyšících bez primárního komunikačního prostředku, jakým znakový jazyk je. Pořád se snažíme probudit slyšící společnost osvětou, že tu jsme také a jsme nedílnou součástí každodenního života na Zemi. V této činnosti budou pokračovat nadále i další desítky generací neslyšících. Nikdy to neskončí. Jsme sice o několik kroků vpřed, než tomu bylo za minulého režimu, ale pořad zaostáváme v poměru se západoevropskými zeměmi.

To nevím a zřejmě to ani nemůže vědět nikdo. To mohu posoudit tehdy, až budu v cíli té cesty a budu se moci ohlédnout zpět a ohodnotit to. Ale jsem rád, že existuje něco jako výzkum našeho znakového jazyka. Prostě, že se někdo z odborníků z řad lingvistů ujal přetěžkého úkolu, jakým je výzkum znakového jazyka.Těchto lidí a dalších, kteří mají nemalý podíl na vzniku výzkumu a současné se jím zabývají, si velice vážím.

No, po pravdě řečeno, neměl jsem dosud mnoho příležitostí vidět kurzy znakového jazyka jinde, než v naší organizaci - České unii neslyšících. Jinými organizacemi jsem byl dokonce dvakrát odmítnut, přestože jsem svou avizovanou návštěvu hlásil s dostatečným předstihem. Hlavu si z toho nedělám, ale přijde mi to velice směšné. Vždycky jsem měl zato, že jako komunita neslyšících se budeme držet pohromadě jako jedna velká rodina. Nepokoje a nešváry mezi českými organizacemi neslyšících mi občas připadají jako nepochopení tchyně zetě.

A na zahraniční návštěvy kurzů se teprve chystám. Jen doufám, že už nebude pozdě a já mezitím nepřijdu o místo koordinátora.

V době, kdy se návrh zákona podařil v parlamentu prosadit, se nesčetně mnoha neslyšícím zvedlo sebevědomí. Hlavně mladým, kteří viděli velkou šanci studovat dál -jak na střední škole, tak i na vysoké. Ale jelikož žijeme v České republice, tak co je napsáno v zákoně, nemusí vždy platit i v praxi. Mnoho škol běžného typu tak odmítá kvůli jednomu sluchové postiženému studentovi zajišťovat tlumočnickou službu. Už jsem o tom přečetl spoustu článků. Jak vidíte a sami i cítíte, zákon o znakové řeči je zatím v praxi málo platný.

Vzhledem k velikosti mé sluchové ztráty bych ji nemohl dělat jako profesionál, který se tím živí. Tlumočím spíše svým bližním a pár dobrým kamarádům, na kterých mi záleží. Záleží na tom, o jaký druh tlumočení se jedná. Jsou například období, kdy k tomu mám naprostý odpor a vyhýbám se tomu velikým obloukem. Řada mých bližních to také nechápe.Ani s otevřeným srdcem nedokážu jen tak propůjčit své tělo se všemi smysly - a některé mám plnohodnotně funkční - aniž bych se sám aktivně nezúčastnil komunikace.

To se občas ptám také sám sebe. Rád dělám různorodou práci, nesnáším stereotyp, to by mě z toho ranila mrtvice. Některé aktivity dělám proto, že mi přináší požitky, které při jedné práci nemusím mít.

No a ještě k tomu studium. Možná si kroutíš hlavou, jak to všechno stíhám. Popravdě řečeno, stojí to mnoho psychických sil. Někdo potřebuje tamto, někdo zas něco jiného. Občas se mi stane, že nevím, kde mi hlava stojí.To potřebuji relaxaci jako sůl. Snažím se tu práci nějak dobře rozvrhnout. Koordinátora nedělám dlouho, vzal jsem to z toho důvodu, že systém kurzů v praxi byl pro mě příliš zastaralý a potřeboval nový vánek. Snažím se to dělat systematicky a krok po kroku.

Samozřejmě, že ano. Jako jednu z těch velkých změn mohu uvést příklad, že v České republice nevládne jedna základní organizace, ale několik malých organizací, sdružení a zájmových skupin. I přesto, že většina z nich má téměř podobný společný cíl. To, myslím, nedělá dobře při poskytování státních dotací na různé projekty.

Další aktuální změna souvisí s vyspělostí techniky, tím mám na mysli mobilománii. Jak mladí neslyšící, tak i kolegové středního věku v hojné míře využívají služeb mobilních operátorů, z nichž pramení i nedostatek účasti mladých neslyšících v denních stacionářích, kde jsou pak v důsledku nejenom toho převážně neslyšící starší generace.

Další a podstatnou změnou, doslova prolomením bariér, je studium studentů se sluchovým postižením na středních i vysokých školách běžného typu. A těch změn je pochopitelně daleko víc. Děkuji,Alane, za zajímavé povídání.