Žáci druhé třídy ze Základní školy Londýnská v Praze 2 měli před koncem prázdnin neobvyklou návštěvu. Do třídy za nimi přišli neslyšící Anna Kounovská a Ladislav Pupák, aby dětem ukázali, že mezi námi žijí také lidé, kteří špatně slyší nebo neslyšící vůbec, a proto komunikují trochu jinak – a to moc zajímavě, přirozeně a krásně!
Většina slyšících lidí ví, že znakový jazyk je mateřským jazykem neslyšících. Když se však s neslyšícími lidmi, kteří tímto jazykem komunikují, setkají tváří v tvář, bývají často na rozpacích. Koncert pohybujících se rukou, výrazná gestikulace i mimika obličeje, to jsou přirozené projevy, které bývají s komunikací ve znakovém jazyce spojeny – a slyšícímu člověku mohou připadat neobvyklé. A co je neobvyklé, tomu se máme tendenci bránit. Proto mnoho lidí na první setkání s neslyšícím člověkem reaguje odmítavě, ve stylu – ten komunikuje jinak, tak raději od něj dále… Neslyšící tento ostych slyšících dobře znají – komplikuje jim život a někdy i zabolí. Ideální je začít s osvětou již ve školách. Děti totiž stud dospělých nesdílejí a reagují obvykle na znakový jazyk s nadšením.
Nejinak tomu bylo i s „druháky“ v Londýnské. Dětem v komunikaci s neslyšícími pomáhala tlumočnice znakového jazyka Marie Horáková z občanského sdružení APPN (Agentura pro neslyšící), která jim tím zároveň nenásilně představila roli a profesi tlumočníka.
Děti se od svých neslyšících hostů dozvěděly nejen mnoho zajímavého o životě neslyšících, ale naučily se i několik důležitých znaků pro běžnou konverzaci. Podle slov třídní učitelky Evy Keyzlarové na sebe ten den znakovaly ještě odpoledne a ke komunikaci ve znakovém jazyce lákaly i spolužáky z družiny a později doma rodiče.
Připojte se! 