Odborný učitel jako neslyšící vzor

S Davidem máte dvě jistoty. Vlastně tři, pokud jste jeho studentem. Nenudíte se s ním. Kdykoliv ho o něco poprosíte, vždy se snaží vám vyjít vstříc, pomoci vám. A studenzti Střední zdravotnické školy pro sluchově postižené v Radlicích ho znají jako přísného, ale spravedlivého učitele svých odborných předmětů. Známý je také svou dochvilností a pracovitostí. A jeho živá mimika při znakování? Ano, takový je David Jorda, sympatický mladý učitel z Radlic. Že neslyší? No a co. Takových je v Radlicích několik. Přinášíme vám další rozhovor se zajímavou neslyšící osobností.

Narodil jsem se na severní Moravě, v Šumperku. Moji rodiče a o čtyři roky starší bratr jsou slyšící. Jsem tedy jako černá ovce mezi bílými:-).

Přečetl jsem si ji. Vím, že slyšící ji používají

Ve svých dvou letech jsem byl na zkoušku v jeslích ve Frýdku-Místku, to bylo asi na týden. Ale plakal jsem a rodiče se kvůli tomu také trápili. Proto mě po týdnu odvezli zpátky domů. Maminka zjistila, že jsem neslyšící. Uvědomila si to s jistotou, když jsem vůbec nereagoval na silnou bouřku venku. Díky tomu, že táta pracoval v Praze, tak tu po nějaké době sehnal byt, a my se mohli stěhovat. To mi byly 4 roky. Také díky dr. Šupáčkovi, který mým rodičům poskytl mnoho informací, nejen o foniatrii, jsme se do Prahy rozhodli přestěhovat.

Chodil jsem do Radlic, celkem 12 let. Navštěvoval jsem postupně mateřskou a základní školu a pokračující dvouletou střední školu, která doplňovala naše vědomosti na úroveň slyšících žáků sedmých a osmých tříd. Po absolvování těchto škol v Radlicích jsem se rozhodoval mezi dvěma středními školami. Váhal jsem mezi Střední integrovanou školou v Pardubicích a Střední zdravotnickou školou pro sluchově postižené v Berouně. V Pardubicích mě lákala především chemie, která mě bavila. Navíc tam již studovaly dvě mé neslyšící kamarádky.

Nevýhodou ale byl většinový slyšící kolektiv. Nakonec jsem se proto rozhodl pro obor zubní technik v Berouně. Chtěl jsem totiž kvůli komunikaci zůstat mezi neslyšícími a také jsem nechtěl být na internátě. Do Berouna jsem dojížděl autobusem, z Prahy to je jen 20 minut po dálnici.

V Berouně jsem tedy studoval dalších 5 let na Střední zdravotnické škole - obor zubní technik.

Ano, po maturitě jsem si sháněl práci. Díky předchozí praxi to ale v podstatě nebyl problém. Do svého prvního zaměstnání jsem nastoupil v srpnu 2000. Jako zubní technik jsem tam pracoval 5 let.

Později jsem dostal nabídku ze Střední zdravotnické školy (dále jen SZŠ, pozn. redakce) v Radlicích, abych tu od září 2003 učil některé odborné předměty. Tato SZŠ se sem totiž mezitím po povodních přestěhovala v létě 2003. Výhodou bylo, že mě už učitelé znali. Musel jsem se ještě dohodnout ve svém zaměstnání, abych si mohl své úkoly napracovat v jiné dny. Do Radlic jsem pak skutečně před třemi lety nastoupil. Učil jsem tam v úterý a čtvrtek odpoledne, ve svém zaměstnání jsem si to vždy napracoval v pondělí a středu odpoledne.

Takto jsem v Radlicích pracoval jako externí učitel 2 roky. Musel jsem si ovšem doplnit své pedagogické vzdělání, proto jsem studoval dálkově tři semestry (semestr - pololetí na vysoké škole, pozn. redakce) na Technické univerzitě v Liberci. Při Centru dalšího vzdělávání jsem tam studoval obor Mistr odborné výchovy a učitel předmětů praxe. Výuka probíhala v sobotu od rána do odpoledne. Nebylo to ale každý týden. Pak už byla jen závěrečná zkouška.

Na téma "Specifika výuky odborného předmětu v SZŠ pro sluchově postižené - osobnost neslyšícího učitele". Studium jsem tam úspěšně ukončil v únoru 2005.

V červenci 2005 jsem podal ve své firmě výpověč a od září 2005 učím již na plný úvazek tady v Radlicích. Ve firmě mě moc nechtěli pustit, to víš, v našem oboru pracuje málo mužů:-).

Učím tři předměty: Zhotovování stomatologických protéz (v minulém školním roce to bylo 17 hodin týdně), Protetická technologie (4 hodiny) a Informatika a výpočetní technika (1 hodina).

Základní školu a dvouletou pokračující školu v Radlicích jsem absolvoval do června 1995. Výuka byla ještě ryze orální, ale zato nás tam bylo plno neslyšících dětí. Když se tak dívám třeba ve školní jídelně, vidím, o kolik dětí ubylo.

Ten rozdíl je nápadný už na první pohled. Navíc dnes spolu s neslyšícími studují i děti s jiným zdravotním postižením. Když jsem před 11 lety nastoupil do Berouna, byla to pro mě velká změna. Ale byla to také jiná doba. Před námi byl jen jeden ročník, my byli druzí v pořadí.

Když to srovnám se studenty této stejné střední zdravotnické školy po deseti letech, tak dnes jsou studenti mnohem hubatější. Tehdy jsme si velmi vážili té komunikace. Bylo to pro nás něco úplně nového, tlumočníka ve škole jsme předtím nikdy neviděli. Dnešní doba je mnohem více otevřená, studenti mají dnes mnohem více možností. Tehdy jsme byli dost uzavření, ne tolik ve všem soběstační.

Tady ve škole v Radlicích je mou povinností, abych do pěti let začal studovat speciální pedagogiku. Podal jsem si proto letos na jaře přihlášku do Brna na Masarykovu univerzitu - obor speciální pedagogika. Jednalo se o dálkové bakalářské studium. V přijímacím řízení jsem bohužel neuspěl, tak jsem čekal na výsledek svého odvolání. Začátkem září jsem dostal dopis, že jsem přijat na vysokou školu. Rád bych pochopitelně i nadále pracoval jako učitel na této SZŠ v Radlicích.

K tomu chci zlepšovat metodiku, materiály a učebnice pro neslyšící. Tak uvidím, zda na to budu mít do budoucna sílu:-). Také mě velmi baví práce na počítači. Jako multimediální pomůcka se velmi hodí pro neslyšící.

Na již zmiňované dvouleté doplňující střední škole v Radlicích jsme měli povinný předmět informatiku. Do té doby jsem žádný počítač neměl a ani mě to nelákalo. Ale právě při výuce mě počítač začal bavit. Tak jsem začal prosit mámu, ať mi domů také koupí počítač. Jenomže tehdy byly počítače ještě docela drahé, takže více jsem se k nim dostal až ve druhém nebo třetím ročníku SZŠ v Berouně. Tam totiž byly počítače pro výuku již nezbytností, museli jsme na nich například psát domácí úkoly. Nebavilo mě ale stále až do večera sedět u počítače ve škole, tak jsem nakonec tehdy mámu uprosil.

Od té doby mám doma už svůj čtvrtý počítač a moc mě to baví. Pro neslyšící se opravdu velmi hodí. Používám také spolu s počítačem webkameru. I ona dává nám neslyšícím další možnosti pro rychlou komunikaci.

Škola v Radlicích v současné době pracuje na projektu JPD3. V rámci tohoto projektu vzniklo Jazykové centrum ULITA. Projekt zahrnuje několik částí: poskytuje kurzy českého a anglického jazyka pro neslyšící a nedoslýchavé (hlavně) studenty z Prahy, ve spolupráci s organizací Pevnost vyučuje pedagogy radlické školy znakový jazyk, třetí součástí projektu je tvorba multimediálních CD-ROMových učebních textů. Já jsem se stal vedoucím tvorby multimediální učebnice pro předmět, který učím ve škole. Jedná se o učebnici Protetické technologie (v učebnici budou texty, obrázky a hlavně překlad do českého znakového jazyka).

Na projektu nejen pracuji, chci také využít toho, co projekt přináší neslyšícím. Proto jsem se přihlásil do kurzu anglického jazyka pro neslyšící. Mým lektorem bude slyšící učitel z USA, který umí výborně znakový jazyk.

Toto vše máme stihnout do prosince 2007, čili práce na rok a půl.

V Pevnosti teč od září už neučím. Znakový jazyk jsem tam učil do června, jako technik jsem tam pracoval do srpna. ZJ totiž není mým mateřským jazykem a navíc mi už došla fantazie. Chci se teč věnovat jen těm věcem, které mě baví nejvíce.

Nejvíce se mi líbilo asi v Dánsku. Od roku 1997, kdy jsem tam jel s kamarádem poprvé na deaflympiádu, jsem tam byl už pětkrát. Líbí se mi tam jejich uvolněná atmosféra. Nejraději cestuji sám, o všem si tak můžu sám rozhodovat.

Dnes už je jiná doba, snad všichni mladí teč používají mobily a počítače, píšou si esemesky a e-maily, svět se změnil. Dnešní mladí neslyšící, a to nejenom tady v Česku, se scházejí více v hospodě nebo někam zajdou. Například mě osobně české kluby a spolky pro neslyšící vůbec nelákají. Co tam? Nebavilo by mě furt sedět se stejnými lidmi ve stejné místnosti a bavit se o stejných věcech. To radši s přáteli někam zajdeme. Totéž vidím i na klubech v zahraničí, tam se třeba koná jedna akce za měsíc a stačí jim to. O zbytek zábavy se postarají sami někde jinde. Totéž bude - myslím si - u nás někdy za deset let. Věřím, že kluby tu budou fungovat i nadále, ale budou zkrátka vypadat jinak.

S časopisy to bude stejná změna. Budou vypadat jinak, možná budou jednou jen na internetu. Ale zatím by si je tam mohli číst jen mladí lidé. Starší neslyšící potřebují stále ještě klasické papírové časopisy.

Přeji Vám hodně úspěchů v čtení časopisu, určitě Vás některé články budou zajímat. Myslete také do budoucna na novější věci, bude to hodně zajímavé...:-)

Děkuji Ti, Davide, za zajímavý rozhovor a ať se Ti daří nejen v práci.