zvětšit videoPřeklad článku do českého znakového jazyka.
Autor: Gong
U Horáčků bylo pořád veselo. A to proto, že se maminka, paní Horáčková, moc ráda
smála. Věřte, nevěřte, ale dokázala se zasmát, i když třeba připálila krupicovou kaši. Tatínkovi Horáčkovi se moc líbilo, když se maminka smála a líbilo se to i dětem, Honzíkovi a Elišce. Jenomže najednou se maminka smála méně a méně, až se nesmála skoro vůbec.
A to proto, že se v kuchyní začaly dít podivné věci. Jednou třeba někdo smíchal cukr se solí. Jindy zas vzala sáček s moukou a mouka se začala sypat na podlahu. Aby ne, když do dna sáčku někdo udělal dírku. V čaji našla kuličky pepře a do pantoflíčku jí kdosi strčil ořech. „My tu snad máme nějakého darebného trpaslíka,“ zlobila se maminka, protože ani Honzík, ani Eliška takoví zlomyslníci nebyli. Jednou, když zrovna míchala těsto na bábovku, zaslechla podezřelý šelest. Rozhlíží se, pátrá, ale nic nevidí. Přece se mi to nezdá, diví se maminka, ale tu si všimla, že se pohybuje záclona, chňapla po ní a už ho měla!
Trpaslíka! Velký byl jako prst ukazováček a mrskal sebou jako ještěrka. A vřeštěl a vřeštěl. „Tak kamarádíčku,“ povídá maminka, „tebe si musím pořádně prohlédnout.“ Otevřela zásuvku a vytáhla lupu. A to viděla věci! Trpaslík měl kabátek úplně zapatlaný. Těstem, marmeládou, do které se přilepila nit a pavučinka a kdovíco ještě. V rozcuchaných vlasech měl mouku a nejhorší ze všeho byl obličej. Svraštělý od ustavičného šklíbení a čistý také nebyl. „Pročpak se tak mračíš a šklíbíš?“ zeptala se maminka. „Co bych se nemračil, co bych se nešklíbil, když jsem zlý! “ zabručel trpaslík. „Ale, ale,“ podivila se maminka. „Tak ty jsi zlý! A proč?“ „Protože se mi to líbí! “ „Hm,“ zamyslela se maminka, „to se ti tedy líbí moc ošklivá věc.
Poslechni, jak ty se vlastně jmenuješ?“ „Nijak, “ zamračil se trpaslík ještě víc. „Nikdo mi jméno nedal, tak se nejmenuju. Jsem trpaslík, zkrátka! “ „Ale to je veliká chyba! “ zvolala maminka, „musíš se nějak jmenovat. Počkej, vymyslím ti jméno. Jak by se ti líbilo třeba Dobřík?“ „Cože?“ vykřikl rozčileně trpaslík, „jak bych se mohl jmenovat Dobřík, když jsem zlý?! “ „Kdo říká, že musíš být zlý? Zkus být jiný. Třeba hodný, co ty na to?“ „Á,“ mávl rukou trpaslík, „k čemu by mí to bylo?“ „No – měla bych tě ráda…“ „Ráda?“ zapochyboval trpaslík, „jak to vypadá, mít ráda? “ „Tak třeba bych ti vyčistila kabátek, umyla pusu a učesala vlásky.“ „Vlásky? “ užasl trpaslík, „takhle hezky se to dá říct? „Aby ne, “ řekla maminka a hned se pustila do práce.
Za chvilku byl trpaslík jako že škatulky, a když před ním maminka přidržela zrcátko, kroutil se a prohlížel ze všech stran. „Skoro fešák, co?“ zeptal se opatrně. „Jaképak skoro, úplně! “ Pak mu maminka do půlky skořápky lískového oříšku kápla malinovou šťávu, do druhé půlky nadrobila piškot a sotva to trpaslík spořádal, ještě mu přidala. „Co říkáš, “ zeptala se pak maminka, „nelíbilo se by ti takhle spolu kamarádit?“ „Líbilo,“ zabručel trpaslík, ale už se ani trošku nemračil. „Ale víš co? Já chci být tvoje tajemství. Nikomu o mně neříkej nebo budu zase zlobit. Slibuješ?“ „Dobrá, slibuji, Dobříku.“
A tak začalo tajné kamarádství maminky s trpaslíkem Dobříkem a v rodině bylo zase veselo. Kdyby jen to! Namísto zlomyslností se děly samé dobré věci. Tu byl z ničeho nic vycíděný dřez, že se jen leskl. Jindy byly zase krásně srovnané zásoby ve spížce. Nebo vyleštěné boty. „My tu snad máme nějakého dobrého trpaslíka“, divil se tatínek a děti se jen smály: „Ale tati, trpaslíci jsou přece jen v pohádkách! “ Maminka se smála s nimi, ale myslela si své. A trpaslík? Ten zatím spal za skříňkou v postýlce, kterou mu maminka vyrobila z krabičky od kakaa a zdálo se mu, jak vyvádí samé dobré věci. Však se taky jmenoval Dobřík!
Připojte se! 