zvětšit videoPřeklad článku do českého znakového jazyka.
Autor: Gong
Nebe bylo plné bílých veselých mraků a slunci z nich nevykukoval ani prstíček. Ani jediný vlásek. „Kampak se nám slunce schovalo?“ ptali se zajíci. „Kdepak je? Proč se na nás nesměje?“ volali brouci a myšky. A čáp z močálu se přidal: „Tak, tak, tak… asi je spolkl mrak.“ A všichni koukli vyčítavě vzhůru k nebi. A najednou – kde se vzal, tu se vzal, vyběhl z lesa malý rozesmátý mužíček. Byl celý modrý. Jako letní nebe. Jako hluboký půlnoční sen. Měl modrý kabátek a kalhoty, a čepici měl taky modrou. Zrovna takovou, jakou nosí náš tatínek. Kolem krku mu poletoval žlutý šátek a v klopě voněla červená kytka. Střevíce měl žluté jako pampelišky.
Kde se vzal, tu se vzal, potichoučku zavolal: „Já vám pomůžu najít sluníčko!“ A usmál se, jako by uměl všechno na světě. Zůstal stát uprostřed louky a v ruce se mu zaleskl stříbrný žebřík. Kdepak ho vzal? Kdoví… Asi někde v křoví. Postavil ho do trávy a zdvíhal vzhůru k obloze. Jako když kos vytahuje ze země žížalu – žebřík vylézal výš a výš, a zdálo se, že je bez konce. Už byl vysoký jako strom, potom jako tovární komín, a pak…pak už ho opřel na obloze o běloučký mrak. Mužíček se uklonil a lezl nahoru. Jeden krůček, druhý krůček, jako čápi přes potůček. Jedna příčka, druhá příčka – kdy už bude u sluníčka? Zajíci i motýli i včely, všichni koukali vzhůru, až si mohli hlavy ukroutit. Koukali, až jim oči mohly vypadnout.
Mužíček už se jim pomalu ztrácel ve vysoké výšce a v daleké dálce – a najednou byl nahoře! Bez rozmyšlení sáhl oběma rukama do mraků a vytáhl slunce. Držel ho pevně v náručí jako veliký zlatý míč. Jako veliký zlatý meloun utržený na nebeském poli. Posadil ho opatrně na bílý chundelatý mráček a řekl: „Hezky svit’,“ a usmál se. „Budeš – vid’? Ať je nám dole na zemi dobře …“ Všichni na louce tleskali a křičeli: „Sláva! Sláva!“ Mužíček všem zamával na pozdrav tatínkovou modrou čepicí, a najednou z té vysoké výšky, z té daleké dálky zavolal: „Honzíku…“ A díval se při tom k naší chalupě.
Otevřel jsem oči a přede mnou stál děda. „Pojď jíst, Honzíku,“ řekl. „Ať se babička nezlobí, že nám vystydne oběd. Máme meruňkové knedlíky, ty máš přece rád…“ Vstal jsem a šel za dědou. Cestou jsem se ohlédl a koukl vzhůru na nebe. Viděl jsem slunce, jak sedí na kupě veselých mraků a směje se. Slunce jako veliký zlatý míč. Slunce jako veliký zlatý meloun utržený z nebeského pole. Otevřel jsem dveře. Knedlíky nám zavoněly na prostřeném stole.
Připojte se! 