Milí čtenáři, vítám Vás u dalšího z pravidelných sloupků v Gongu. Čemu se budeme v tomto čísle věnovat? Možná to bude pro Vás téma trochu neobvyklé. Podíváme se na homosexualitu, v poslední době často rozebíranou.
Jsem hrdý na to, že jsem homosexuál, a nestydím se za to. Už jsem se takový totiž narodil, nemohl jsem to nijak ovlivnit. Může snad heterosexuál za to, že se narodil s heterosexuální orientací? Ne, ani on na tom nemá žádnou zásluhu. Má jen to štěstí, že splývá s davem. Z hlediska některých náboženství je hřích být homosexuál, ale proč mě pak Bůh takového stvořil?
Jsem vlastně šťastný člověk, protože jsem se nemusel nikdy přetvařovat a lhát svým blízkým, že chodím s dívkou. Podle mě je největší pošetilost, když se mladý gay snaží být jako ostatní kluci v jeho okolí a snaží se skrývat svou homosexualitu tím, že si najde dívku. Měl by si spíše uvědomit, že neubližuje jen sobě, ale hlavně té dívce.
V mém případě všichni moji přátelé a kolegové o mé orientaci vědí a v současnosti už mi kvůli tomu nikdo z nich život neznepříjemňuje. Možná jsem však měl jen obrovské štěstí, že jsem se zatím setkal pouze s tolerantními lidmi. Uvědomuji si ale, že ne všichni lidé jsou tolerantní.
Překlad článku do českého
znakového jazyka.
Autor: Gong
O prázdninách jsem se v Polsku setkal se svým čtyřicetiletým kamarádem, který žije v Chorvatsku. Když jsme si na toto téma povídali a řekl jsem mu, že u nás v Česku je povolené registrované partnerství mezi homosexuály, málem omdlel. Proč? Protože jeho rodiče neví, že je gay. Ani se to nesmějí dozvědět. Jeho rodina je silně nábožensky založená, a pokud by se to dozvěděli, ihned by ho vyhodili od svého stolu a ze svého domova. Jen proto, že jejich syn miluje muže. Celý svůj život tak skrývá, že je gay. Také v práci skrývá svou orientaci, aby ho nepropustili. Bylo mi ho velice líto, protože nemůže otevřeně milovat a žít ve vztahu, musí se skrývat a lhát. Něco takového je pro mě naprosto nepochopitelné. Pomyslel někdo na to, co bude tento člověk dělat, až bude starý a nemocný? Kdo se o něj pak postará? Jeho rodiče už tu nebudou a on bude sám a bez přítele. Vůbec si nedokážu představit, že bych byl na jeho místě a žil ve strachu a depresích. Bylo by to jako zlý sen. Myslím si, že větší hřích je žít ve lžích, než být gay. Ale konzervativní církve to zřejmě vidí jinak.
Myslím si, že od dnešní vyspělé společnosti je tato netolerance vůči homosexualitě opravdu sobecká. Většinová společnost neumožňuje homosexuálům normálně žít. A přitom nejsme pro nikoho nebezpeční a je mezi námi dokonce spousta úspěšných lidí. Copak opravdu nemůžeme být zbytkem obyvatelstva tolerováni? Jako příklad, jak by to opravdu nemělo vypadat, bych doporučil všem věřícím lidem a matkám, které se potýkají s tímto problémem, film Prayers for Bobby (Modlitby za Bobbyho).
Kouzelným slůvkem pro řešení tohoto problému je tolerance. U nás to ale s tolerancí stále ještě není ideální. Příkladem je výrok prezidentského vícekancléře Petra Hájka proti tomu, aby byl v Praze povolen pochod gayů a leseb „Prague Pride“. Ti, kdo pochodovali, jsou přitom hrdí na to, že jsou homosexuálové. Jsou hrdí na to, že dokázali otevřeně přiznat svoji homosexualitu, že o tom řekli rodičům, kamarádům, kolegům atd. Právě tento krok je totiž ten nejtěžší, ale pro nás homosexuály nesmírně důležitý.
A jak to vypadá s homosexualitou u nás, Neslyšících? Tomu se budu věnovat v Gongu 1,2,3/2012.
Připojte se! 