V durbanu na kongresu světové federace neslyšících (wfd) přednášel také český účastník ing. Martin Nnovák, který zde zastupoval českou unii neslyšících, a hovořil o simultánním přepisu mluvené řeči. Zeptali jsme se martina, jaké jsou jeho dojmy z kongresu a jak se mu podařilo navázat spolupráci se světovou institucí WFD.
„Simultánnímu přepisu se snažíme už od roku 2006 dělat velkou osvětu v ČR a v letošním roce jsme se rozhodli, že se o svých zkušenostech podělíme i s jinými státy,“ říká Martin Novák. „Z toho důvodu se zkoušíme hlásit na různé konference v zahraničí. Mezi nimi byl i tento kongres. V loňském roce jsem si podal přihlášku a čekal jsem, že moji přednášku asi nevyberou. Důvodem byla velmi špatná komunikace ze strany organizátorů, kteří vůbec přes několik urgencí neodepisovali, zda přihlášku obdrželi. Teprve až po čtyřech měsících se ozvali, a to už bylo v době, kdy s tím nikdo nepočítal. V tu chvíli jsme už měli s kamarády domluvenou krásnou nezapomenutelnou cestu po Jihoafrické republice.
Překlad článku do českého
znakového jazyka.
Autor: Gong
Ze zkušeností s kongresem v Madridu v roce 2007 vím, že často vše bývá na poslední chvíli, ale zde navíc bylo ještě neznámé prostředí, neznámí lidé apod. Musím se přiznat, že jsem si prezentaci připravoval během cesty po Jihoafrické republice, předtím jsem na to odvahu neměl a nedokázal jsem sebrat sílu. Nejvíce jsem se bál vystoupení v Mezinárodním znakovém systému, ještě jsem žádnou takovou přednášku nedělal. Kamarádi z naší české výpravy mě uklidňovali a velmi mi pomohli se sestavou mezinárodních znaků, chtěl bych jim za to moc poděkovat.
O tom, jak vše bude probíhat, jsem se dozvěděl až při setkání v klubu neslyšících v Johannesburku, kde mi jedna z přednášejících, působící v rochesterském institutu, poradila co a jak. Sama také poprvé vystupovala v mezinárodním znakovém systému, jelikož jí nepřidělili tlumočníka z ASL do MZS nebo angličtiny. Hlavní, co mi poradila, bylo, že si hlavně nemám všímat tlumočníků, je to jejich problém, pokud si to dobře nepřipraví. Chtěl jsem totiž znát jméno tlumočníka, který bude překládat z MZS do angličtiny. I když jsem několikrát psal prosbu, nikdo mi z vedení kongresu neodpověděl. Jediné, co jsem obdržel emailem, bylo upozornění, že finální prezentaci mám odevzdat den před přednáškou a seznámit se s technikou na pódiu.
Tak se také stalo. Přednášku jsem si několikrát přes den zopakoval a pak jsem přišel na smluvené místo a odevzdal jsem prezentaci, ačkoliv jsem nevěděl, který tlumočník bude tlumočit moji přednášku.
Překvapením pro mě bylo, že na rozdíl od Madridského kongresu sál pro technickou sekci byl desetinásobně větší, všude samé kamery i obrovské plátno přednášejícího. Moje přednáška byla úplně poslední ze všech přednášek. Uvedl ji člen rady WFD z Nepálu pan Bikash Dangol. Celou dobu jsem byl na svou prezentaci soustředěn, takže z toho, co se dělo kolem, jsem moc nevnímal. Jedinou srandičkou bylo, že každý vystupující po přednášce dostal za odměnu drátěnou ruku, která ale bohužel na posledního přednášejícího nezbyla (smích).
Největším zážitkem pro mne byly cesty po Jihoafrické republice s cestovní kanceláří, kde nám dělali průvodce sami neslyšící, ale o tom asi až někdy příště….“