zobrazeno: 3656x

Automaticky jsem se k nim choval jako učitel, což se ukázalo jako chyba

Petr Pašek vypráví

zdroj: Unie 5-6/2010 publikováno: 01/07/2010

Rád bych povyprávěl o své práci neslyšícího učitele dětí s mentálním postižením v Berouně. K této práci jsem se dostal přes neslyšícího kamaráda, který tady pracoval dva roky. Předtím jsem již měl zkušenosti s dětmi s tímto typem postižení – měl jsem v tom praxi ze střední školy v Hradci Králové. Vystudoval jsem totiž Střední pedagogickou školu v Hradci Králové se zaměřením na speciální pedagogiku, konkrétně na pedagogiku dětí s mentálním postižením.

Před prací v Berouně jsem již třikrát pracoval s těmito dětmi – bylo to na různých místech v Královéhradeckém kraji. Takže když jsem začal někdy v roce 2001 přemýšlet o práci, napadla mě možnost vrátit se k práci učitele dětí s mentálním postižením.

Kontaktoval jsem vedení Dětského domova a Mateřské školy speciální v Berouně a v květnu 2001 jsem tam nastoupil jako učitel a vychovatel. První tři měsíce to nebyla jednoduchá práce, jak by se mohlo zdát. Ty tři měsíce jsem se musel přizpůsobovat dětem. Ony mě neznaly, byl jsem pro ně „vetře-lec“. Automaticky jsem se k nim choval jako učitel, což se ukázalo jako chyba. Po třech měsících jsem zjistil, že svůj přístup k dětem musím radikálně změnit. To, co jsem se naučil na střední škole – pravidla pedagogiky, teorie atd., zde nefungovalo. Děti si ze mě dělaly legraci, provokovaly mě, nerespektovaly mě apod. Musel jsem být zkrátka svůj, být přirozený, nepasovat se do žádné „role“, být sám sebou. Pak mě přijaly.

Také se tak stalo díky tomu neslyšícímu kamarádovi, který s nimi pracoval již dříve. Kamarád mi poskytl určitá doporučení, vysvětlil mi, co na jaké dítě platí. To mi hodně pomohlo.

Učil jsem v jedné třídě osm neslyšících dětí. Čtyři děti byly jen neslyšící, zbylé čtyři měly kromě hluchoty přidružené mentální postižení – u tří byl jakýkoli vývoj, rozvoj nemožný. Poslední čtvrté dítě byl chlapeček. Ten se mohl jakžtakž rozvíjet, rozuměl obrázkům, vnímal kreslené informace a se zájmem sledoval televizi.

Tomuto klučíkovi stačilo dívat se chvilku na pohádku v televizi, a to ho tak „dostávalo“, že se u toho pravidelně počurával. Tenhle chlapeček byl ze všech „mých“ dětí nejhodnější, ostatní děti beznadějně zlobily. Jiný kluk na každé procházce, na kterou jsem (s dalšími učiteli) děti bral, sbíral brouky, které pak s chutí jedl. Další měl v oblibě vyhazování brýlí – když se vztekal, musel odhodit brýle, které jsem musel zvedat, či všelijak zachraňovat. Další chlapeček byl zase strašně rozmazlený.

Tyto děti jsem učil vnímat obrázky a písmena pomocí metody „zraková stimulace“. Prováděl jsem s nimi senzomotorickou výchovu – učil jsem je „zapojit se do každoden-nosti“ – zapínat si knof íky na šatech, stříhat obrázky, jíst příborem atd.

Musím podotknout, že když jsem je chtěl učit, někdy výuka probíhala dobře jen ve skupině, někdy zas jen individuálně. Pro mě osobně bylo lepší věnovat se každému zvlášť. Takže když jsme měli například po „skupinové“ výuce a já viděl, že nějakému dítěti to nestačilo, tak jsem si ho vzal a věnoval jsem se mu individuálně, abych ho neza-nedbal. Ostatní zatím koukali třeba na televizi. Dělali jsme to tak s tím neslyšícím kamarádem. Když jsem viděl, že ranní výuku určité dítě nějak nechápalo, nebo nestíhalo sledovat, tak jsem si ho odpoledne vzal a věnoval se jen jemu. Ostatní děti sledovaly televizi.

Můj, respektive učitelský rozvrh vypadal tak, že jednu hodinu jsem je učil vnímat písmena a jiné symboly. Další hodinu jsem je učil uchopit štětec a malovat, poté byla svačina, po ní dvouhodinová procházka, po procházce spánek do tří odpoledne a to byl konec. Poté se jich ujali vychovatelé, tedy i já. Jeden týden jsem byl totiž jejich učitel, ale další týden jsem byl jenom jejich vychovatel a takto se to střídalo.

Nikdy nezapomenu na dva z nich. Chlapce a dívku. Když dospívali, jejich oblíbenou činností se stalo „nekonečné“ česání. Například odpoledne jsem si dělal poznámky, připravoval jsem se na další výuku. Buď chlapec, nebo dívka stáli za mnou a česali mě. Museli se na česání mých vlasů střídat, jinak by se pohádali, ba i porvali. Vydrželi mě česat nekonečně dlouhou dobu.

Něco jiného bylo, když jsme jeli na školu v přírodě nebo šli na poznávací procházku. Děti se chovaly daleko uvolněněji. Jeden kluk se v mé třídě pravidelně tloukl do hlavy, ale jakmile se ocitl mimo školu kdekoli venku, tak s tím přestal a byl klidný.

Na těchto výletech jsme na oněch osm dětí museli být čtyři učitelé. Učil jsem je poznávat zvířata. Jak vypadá pes? Lezl jsem po čtyřech a do toho jsem štěkal. Lezl jsem po čtyřech a do toho jsem mňoukal – takhle poznávali kočku. Hrál jsem medvěda – kolíbal jsem se na nohách a temně jsem mručel – poznali medvěda. Legrace samozřejmě byla, ale nesmělo se to přehnat – jinak by sklouzli do extrému; tou přemírou legrace by se zapomněli vrátit do jejich „normálu“. Neměli možnost sebekontroly, sebeovládání, mohli poškodit věci kolem sebe. Jednomu chlapečkovi se tohle stalo. Zdivočel a utekl do blízkého lesa.

A jak jsem je učil? Jak jsem se zmínil, čtyři neslyšící děti s mentálním postižením nemohly nijak reagovat, komunikovat. Seděly vzadu a těm jsem se věnoval až poté. Vepředu seděly čtyři jen neslyšící děti, se kterými se dalo komunikovat v českém znakovém jazyce. Samozřejmě, že zjednodušeně. Těm jsem se věnoval jako prvním.

Ovládaly pozdrav „dobrý den“, znaky pro dny v týdnu, pro rodinu. Otázku „Co budeme dělat?“ jsem vyjádřil znakem „DĚLAT“ a k tomu jsem připojil příslušnou obličejovou mimiku pro otázku a trošku jsem dělal „divadýlko“. Komunikaci v českém znakovém jazyce jsem omezoval na izolované znaky.

Jak jsem získal kladný vztah k dětem? Během praxe v Hradci Králové, kdy jsem se setkával s těmito dětmi, jsem získával pocit nespokojenosti se systémem výuky těchto dětí. Docela mě to trápilo a hledal jsem na to otázky. V té době jsem chodil k psychologovi. Zajímal jsem se o psychologii a sám jsem měl nevyřešené problémy. Během těchto psychologických sezení mi psycholog pomohl si uvědomit některé problémy týkající se výchovy dětí s mentálním postižením. Vysvětlil mi různé důvody chování dětí i dospělých, jejich různých povah. Od té doby se mi otevřel nový svět. Uvědomil jsem si, že děti jsou plody naší práce a že je na nás, jaké budou. Dokonce když mi bylo 23 nebo 24 let, přemýšlel jsem o tom, že bych byl pěstounem.

To je konec mého vyprávění, po šesti letech jsem se vrátil z Irska do Čech a uvažuji, že se vrátím k práci s dětmi.

foto: archiv Petra Paška, Flickr (Davef3138)

 

sdílet na Facebooku      Google záložy           vybrali.sme.sk vybrali.sme.sk

Diskuze a názory k článku

Vložit příspěvek
kurz?vapodtr?en?Srtike ThroughGlowst?nov?n?Maqueeform?tovan? textzarovnat dolevavycentrovatzarovnat dopravaodkazEmail Linkhorn? indexdoln? indexuvozovkyListHelp


Pro vložení příspěvku k článku se musíte přihlásit. Nemáte login? Zaregistrujte se. Registrace je zdarma

Nové články a videa
HandsDance: hudební klipy pro neslyšící
10/02/2021 - Radka Kulichová
Dysfázie a autismus
02/02/2021 - Česká televize
Zlaté české ručičky
30/01/2021 - Česká televize
Ocenění ASNEP 2018
28/01/2021 - Česká televize
Kniha Odposlechnuto v Praze pomáhá neslyšícím
26/01/2021 - Česká televize
Původ znakových jazyků a jejich budoucnost
24/01/2021 - Česká televize
Raná péče
24/01/2021 - Česká televize
Lenka Matoušková
22/01/2021 - Česká televize
Studijní obor Čeština v komunikaci neslyšících
22/01/2021 - Česká televize
Vodníkova princezna
20/01/2021 - Česká televize
Vliv nových technologií na život neslyšících
18/01/2021 - Česká televize
Po stopách filmů sluchově postižených
18/01/2021 - Česká televize
Podpůrný spolek hluchoněmých svatého Františka Sáleského
16/01/2021 - Česká televize
Usherův syndrom
10/01/2021 - Česká televize
Divadlo beze slov
05/01/2021 - Česká televize
Pantomima a pohybové divadlo
01/01/2021 - Česká televize

Login 
Přihlašovací jméno:

Heslo:

zapamatovat Zaregistruj se, je to zdarma!
Zapomněl(a) jsi heslo?

nejnovější články z rubriky 
Zlaté české ručičky
Neslyšící řidičem kamionu
Splněná dětská přání
Tichý svět
I neslyšící chtějí pracovat
Neslyšící řidiči a taxikáři
Lékařka Eva Francová
Pracovní příležitosti pro neslyšící
Zubní technici po 18 letech
Neslyšící pracují, kde slyšící znakují
« « « VÍCE « « « VÍCE « « «

nejčtenější články z rubriky 
Nejlepší palačinky v Praze
Neslyšící lékař
Zaměstnání - Firmy neslyšící často nevyslyší
Rozhovor s neslyšícím taxikářem Danielem Pilařem
Když je krásná práce i krásným koníčkem
Mám pohodové kolegy
S hledáním práce byl obrovský problém
Tomáš Koutný - zaměstnavatel, který dává šanci neslyšícím
Nejlepší kuchař TKN (TKN)
Neslyšící kadeřnice; Bydlíme jako doma (TKN)

uživatelé 
Online
registrovaní: 0
neregistrovaní: 15
celkem: 15
Přihlášení

ikonka 

aktuality 

RSS kanály 

[CNW:Counter]