Rozhovor s neslyšícím taxikářem Danielem Pilařem

Jezdíte někdy taxíkem? A přáli byste si, aby vás svezl neslyšící taxikář, se kterým by byla bezproblémová komunikace? V Praze se vám toto přání může splnit. S mladým neslyšícím taxikářem Danielem Pilařem (30) neslyšící problémy v komunikaci určitě mít nebudou, ba právě naopak.

Rozhodla jsem se, že chci neslyšícího taxikáře poznat a vyzpovídat o jeho zajímavém povolání. Domů mě sice neodvezl, ale až budu potřebovat taxíka, vím, na koho se obrátit. Objednat si u Dana Pilaře taxíka je jednoduché, stačí nejpozději dvě hodiny předem napsat smsku. Dokonce celá jízda vyjde levněji, než když si zastavíte taxíka na ulici. Dan jezdí hlavně odpoledne, večer a v noci. Daniel Pilař má o sedm let staršího neslyšícího bratra Roberta, který je lektorem počítačových kurzů v APPN (Agentura Profesního Poradenství pro Neslyšící).

Ne, nevím o nikom, kdo by dělal taxikáře. Ale nejsem první neslyšící taxikář! Pan Mrzílek, to byl první neslyšící taxikář, ale už je to dávno, co jezdil.

Jezdím v jedné taxikářské firmě. Auto mám vlastní, jsem za ně zodpovědný pouze já. Firma mi zajišťuje levný benzín a pomáhá v administrativních záležitostech. Já jí platím každý měsíc pojištění a další poplatky, celkem přes 7 tisíc korun. Vydělané peníze nemusím odevzdávat, všechny jsou moje. Záleží jen na mně, kolik si vydělám. Kdybych onemocněl, budu dostávat z pojištění nemocenskou. Ale dovolenou už mi firma neproplatí. Je to moje věc, jak často si vezmu volno. Když budu jezdit málo, nebudu mít peníze.

Nemohu si stěžovat, jsem spokojený. Zákazníkům dávám vizitky, takže si mě mohou zase objednat. Mám asi tři stálé zákazníky, kteří si mě objednávají často a pravidelně.

Spíše mám pocit, že jim to vyhovuje. Čtou si, mohou si odpočinout…

Cesta k taxikaření byla klikatá. Po absolvování základní školy v Radlicích jsem šel na učňák do Valmezu, obor elektrotechnická výroba. Na Moravu jsme z Prahy šli společně s babičkou, která mě vychovávala. Na Moravě jsem pak žil skoro deset let, bydlel jsem v Havířově. S prací to tam bylo velmi špatné, tak jsem se kvůli práci vrátil zpět do Prahy. V Praze jsem vystřídal různá zaměstnání od mytí nádobí, balení výrobků po mytí aut. Až v březnu 2006 se mi splnil můj celoživotní sen a začal jsem jezdit taxíkem.

Měl jsem zájem o práci s počítačem a prohledával jsem si nabídky. Bohužel, podmínkou bylo často telefonování. Všiml jsem si, že práci nabízelo i hodně taxispolečností. Volal jsem tam přes operátora. Šéf jedné firmy mi pak nabízel práci taxikáře. Nejdřív si mě prověřil, jestli jsem dobrý řidič a mám předpoklady pro to být taxikářem. Tento člověk mi moc pomohl, to díky němu se mi splnilo přání. Dřív byl trenérem neslyšících dívek v házené, uměl trochu znakovat.

Taxikář se musí výborně orientovat ve městě, znát ulice, hotely, kina, divadla. Měl by mít slušné chování. Podmínkou je i znalost angličtiny a němčiny. Každý, kdo chce získat taxikářskou licenci, musí složit zkoušky. Zkouška se samozřejmě dělá i z dopravních pravidel, ty musí taxikář znát perfektně. Testy vypadají podobně jako u autoškoly, nejvíc otázek je zaměřeno na místopis a právní předpisy. Připravoval jsem se sám z knih, trvalo mi asi měsíc a půl, než jsem udělal všechny potřebné zkoušky. Nejtěžší byla závěrečná zkouška, která se skládala z praktické a teoretické části. V praktické části jsem musel jet na určité místo a bezchybně ovládat taxametr. Teorie je hlavně o cenách za jízdu a budoucí taxikář ji musí zvládnout na sto procent.

Povedlo se mi to až podruhé, poprvé jsem měl problémy s teorií o taxametru. Je to poměrně náročné a nikdo mi to předtím nevysvětlil. Pak už jsem si to nechal vysvětlit a podruhé jsem zkoušky úspěšně udělal. U požadavku na cizí jazyky se u mě přihlédlo k tomu, že jsem neslyšící. Stačilo, že mám základy německého jazyka.

Musel jsem se registrovat na magistrátu a zaplatit poplatek 200 Kč. Pak mě čekala spousta formalit a vyřizování. Nejdůležitější byla registrace, bylo mi přiděleno číslo. To musí mít spolu s licencí každý taxikář, jinak by nemohl jezdit. Šéf mi pomohl zkontrolovat potřebné doklady, musel jsem si udělat profesní průkaz řidiče a průkaz řidiče taxislužby. Tyto průkazy jsou dost drahé, ale nezbytné. Před první jízdou mě šéf povzbudil, že mám být odvážný, nebát se. Opravdu to pomáhá, jezdím v pohodě.

Když na mě lidi začnou mluvit, vysvětlím jim, že jsem neslyšící a poprosím je, aby napsali, kam chtějí jet. Prahu znám dobře, přesto nemohu znát úplně všechny ulice. Mám v autě navigaci GPS, hodně mi pomáhá. Správný taxikář musí mít před začátkem jízdy jasno, kudy pojede. Pokud nezná cestu, musí si ji hned najít v mapě. Když taxikář během jízdy kouká do mapy nebo kvůli tomu zastaví, je to špatné a neprofesionální.

Ne, nikdy. Vyžaduji po zákaznících, aby mi napsali jméno ulice a číslo domu, takže se nemůžu splést. Občas zákazník třeba řekne zřetelně „metro“, já mu rozumím a vím kam chce jet, pak je psaní zbytečné. I cizinci se snaží, když vidí, že jsem neslyšící.

Nejvíc jezdím v širším centru Prahy, nemám žádnou oblíbenou lokalitu. Mám zkušenost, že když jezdím, zastaví mě víc lidí než když někde stojím. Také mi za jízdy utíká čas rychleji. Nejdál jsem jel zatím do Úval u Prahy. V historickém centru Prahy, kde je nejvíc turistů, naopak moc nejezdím, nemám povolení na stání. Je tam mezi taxikáři konkurence, nechci se zaplést do nějakých problémů.

Jednou jsem měl konflikt s jiným taxikářem, bylo to o půlnoci na Václavském náměstí. Turisté na mě mávali, tak jsem jim zastavil. Chtěli odvézt do hotelu, domlouvali jsme se. Najednou k nám přišel druhý taxikář a křičel na mě, že mám vypadnout. Ignoroval jsem ho, byl nepříjemný na mě i na zákazníky. Ti nakonec nastoupili ke mně a byli rádi. Vím, že mezi některými taxikáři je tvrdá konkurence, já jsem to naštěstí ještě nezažil. Asi je to i díky tomu, že neslyším a ostatní taxikáři se se mnou moc nebaví, naštěstí. Neberu silně opilé lidi, protože často nejsou schopni psát a je riziko, že se nedomluvíme nebo mi nezaplatí.

V Praze jsou stanovené částky 34 Kč za nástup, 25 Kč za 1 km a 5 Kč za 1 minutu čekání. Taxikář si nemůže účtovat víc (Ale řidiči smluvní přepravy, kteří se často vydávají za taxikáře, ano – pozn. red.). Dávejte si na to pozor! Na objednání může být jízda taxíkem ještě levnější. Pokud vám připadá, že máte platit moc, požádejte o účet přímo z taxametru. Na účtu by nemělo chybět registrační číslo shodné s číslem na dveřích auta. S účtem si pak můžete jít na nepoctivého taxikáře stěžovat. Někteří taxikáři mohou mít v taxametru namontované turbo, kilometry pak rychleji ubíhají, ale zákazník to těžko pozná. Jestli víte, že cena je určitě předražená, vystupte a nic neplaťte, braňte se! Někteří taxikáři mají neslušné chování, je třeba být opatrný.

Do autoškoly jsem chodil už v 17 letech. Učitel byl překvapený, že už umím dobře jezdit. K autům jsem se dostal brzy, mámin bývalý druh měl k autům blízko a odmala mě vše učil. Hned za 14 dní po získání řidičáku jsem si půjčil auto z půjčovny a celý den jsem jezdil jako blázen, chtěl jsem si to užít, jel jsem z Moravy až do Prahy.

Mým prvním autem byla ještě na Moravě Škoda 120 LX, v Praze jsem měl favorita, pak Opel Kadet, Ford Escort, Felicii, zase Opel Vectra, Renault a teď jezdím Seatem Toledo. Ještě jsem nikdy neměl bouračku.

Když jsem se před zkouškami zúčastňoval školení pro taxikáře, měl jsem vždy tlumočníka. U závěrečné zkoušky jsem tlumočníka mít nesměl, kvůli možnosti podvodu. V osobních záležitostech jako u lékaře a na úřadech tlumočníka používám.

Věnuji se rodině, mám neslyšící manželku a slyšící dvouletou dceru. Rád chodím s rodinou na procházky. Akce neslyšících moc nevyhledávám, scházím se pouze soukromě se svými neslyšícími přáteli a známými.