Neslyšící David Davídek (40) žije v Ústí nad Labem a má dlouholeté zkušenosti ze zaměstnání u teplické firmy, kde pracoval jako fotolaborant. O tuto práci bohužel přišel, ale fotografování se stalo jeho koníčkem. Také ho odmalička baví malovat. Povídali jsme si spolu o jeho uměleckých zájmech, ale také o tom, jaké to je být neslyšícím zaměstnancem.
David Davídek nejprve rok pracoval v Ústí nad Labem v místním krejčovství. Ale pozice v krejčovství ho neuspokojovala – byl v roli obyčejného dělníka a práce nebyla ani finančně dobře hodnocena. A tak zaměstnání změnil. Šestnáct let působil v Teplicích ve firmě Fotostar. Nejdříve pracoval ve fotografické laboratoři, vyvolával negativy a dělal fotky. Když získal dost zkušeností, věnoval se potiskům na hrnky, kalendáře, polštáře apod. Pracoval samostatně, bez dohledu mistra.
Na práci v teplické firmě rád vzpomíná. Pracovalo tam s ním dalších šest neslyšících. Vyprávěl mi, jak to u nich v práci chodilo: „Mezi slyšícími kolegy a námi, neslyšícími, byla vyrovnaná komunikace, takže se nikdo nemusel omezovat. Když jsem něco špatně pochopil, mistr mi to ochotně vysvětlil, poradil mi… To bylo perfektní, byl jsem rád, že se k nám chová stejně jako ke slyšícím lidem.“
Firmu však později převzala jiná firma z Prahy a jeho působení v ní skončilo. „Vydržel jsem tu nejdéle, ale pak jsem i já musel odejít. Byl jsem z toho smutný,“ vzpomíná pan Davídek. V současné době pracuje v chráněné dílně v Ústí nad Labem jako digitální tiskař. Tiskne knihy, vizitky, reklamy, letáky, kalendáře a podobně. V dílně je jediný neslyšící, ale se spolupracovníky komunikuje bez problémů. Vztahy v současném zaměstnání však nejsou takové jako v bývalé práci.
„Stává se mi, že se v chráněné dílně pohádáme s mistrem, k nedorozuměním dochází často. On má dost neklidnou povahu a já někdy nemůžu z jeho vysvětlení pochopit, co po mně chce… Jednou mi sprostě vynadal. Chtěl jsem se hned převléct a odejít domů, ale ředitel mě viděl a řekl mi, ať to nedělám. O den později nebyl mistr v práci a neukázal se celý týden. Když byl v práci první den, vyhýbal se mi. Když jsme se potkali, jen jsme se pozdravili a netvářil se moc příjemně. Kolegyně mi pak říkala, že něco takového nezažila, že by se mistr k někomu takhle hrubě choval a někoho takhle diskriminoval. Také se mi mockrát stalo, že když mistr někomu něco vysvětluje, tak mu to několikrát zopakuje – ale mně ne, mně to řekne jednou a hotovo. Když něčemu nerozumím, řekne mi: ´Nerozuměl jsi, máš smůlu´. A zašklebí se u toho. Asi si myslí, že jsem nevychovaný, ale já mu jen nerozumím. Zkrátka nemá s neslyšícími zkušenosti.“
Na svoje 16leté působení v bývalé fotografické firmě pan Davídek rád vzpomíná i z toho důvodu, že fotografování je jeho velkým koníčkem. „Rád fotím lidi, přírodu nebo staré domy, například prvorepublikovou architekturu, původní originální ornamenty nad okny, starou, oloupanou omítku na fasádě,“ vysvětluje mi.
Také rád maluje, nejraději postavy a přírodu, protože ho zajímá. Nepoužívá pastelky, ale jen obyčejnou tužku nebo olejové barvy. Baví ho i fotokoláže na počítači v programu Adobe Photoshop. Plánuje, že s kamarádem udělá malou výstavu svých prací. (Na snímku vlevo je jeho fotokoláž Měsíční panna)
A kde se učil malovat? „Naučil jsem to už jako malý. Mamka mi kreslila obrázky do knížky, vysvětlovala mi tak, co která slova znamenají – abych byl připravený do školky. Když mi bylo asi 9 let, začal jsem malovat sám. A pořád jsem kreslíř a malíř.“ (smích)
Kdybych nechodil do klubu, byl by se mnou amen.
Pak Davídek si uvědomuje, že jakožto neslyšící člověk má obtížnější přístup k informacím. Proto je aktivně vyhledává. Například často chodí do ústecké organizace Cespo, o. s. (Centrum služeb pro sluchově postižené, www.cespo.eu – pozn. red.). „Díky nim se dozvím nejvíce informací, které potřebuji. Když někdo do klubu nechodí, má problém se dozvědět, co je nového. Stalo se mi třeba, že jsem šel na úřad a nevěděl jsem, na co mám jako sluchově postižený nárok, protože každý rok dochází ke změně zákona o příspěvcích na kompenzační pomůcky, třeba na světelnou signalizaci, video, televizor. Kdybych do klubu nechodil, byl by se mnou amen,“ směje se. Co se týče dalších služeb pro neslyšící v regionu, uvítal by, kdyby se na obrazovkách regionální televize Lyra TV objevil znakový jazyk.
S panem Davídkem jsme si povídali také o tom, nakolik jsou slyšící lidé v Ústeckém kraji informováni o problematice neslyšících. Podle něj jsou informování dobře, především díky organizaci Cespo, ale samozřejmě ne všichni. On sám má se slyšícími i negativní zkušenosti.
„Chtěl jsem si udělat řidičák,“ vypráví, „tak jsem šel k doktorovi pro potvrzení, abych se mohl přihlásit do autoškoly. Doktor mi potvrzení odmítl dát, protože jsem neslyšící. Vím, že je mnoho neslyšících řidičů, tak jsem nemohl pochopit, proč mě odmítl. Od tohoto doktora jsem se odhlásil a našel si jiného. Ten druhý doktor se na mě díval normálně, viděl, že jsem schopný komunikovat mluvenou řečí… Jen mi dal tu podmínku, že si musím dojít na oddělení dopravní psychologie na Magistrátu města Ústí nad Labem. Tam mě zkoumali, jestli zvládám například rozeznat barvy na semaforu – měl jsem stisknout tlačítko stejné barvy, a další věci. Potvrzení z Magistrátu jsem pak dal lékaři a nakonec jsem řidičský průkaz úspěšně získal.“
V budoucnu by se chtěl dále vzdělávat. „Po revoluci, kdy jsem končil základní školu a přecházel na učňovské středisko, nebylo tolik možností jít na střední školu ukončenou maturitní zkouškou,“ tvrdí. „Rád se učím, chci být jako slyšící. Přál bych si vystudovat vysokou školu, rád bych se ještě dále zdokonaloval, třeba i v oblasti umění. Přál bych si také v budoucnu získat lepší zařazení v práci, kde bych byl lépe hodnocen finančně. Takto mám jen základní plat.“
Připojte se! 