Cyklistickou časovku mám nejraději

Pavel Pastrnek nebyl naším jediným cyklistou v Taipei. Spolu s ním Česko reprezentovali ještě Jan Čapek, František Kocourek a Josef Merunka. Nejlepšího výsledku z nich dosáhl právě Pavel Pastrnek, který byl dosud považován za velkého smolaře. Stříbrnou medaili vybojoval 8. září v tzv. „časovce jednotlivců“. Pavel Pastrnek je příjemný mladý muž (33 let) z Olomouce. Má neslyšící rodiče, neslyšící manželku a dvě slyšící děti (7, 4 let). Základní školu vychodil postupně v Ostravě, Kyjově a na Svatém Kopečku u Olomouce. Po maturitě na střední škole ve Valašském Meziříčí se pokusil o studium na vysoké škole, ale protože neměl v té době ještě vlastní počítač, nemohl se svému oboru věnovat.

Pavle, před deafympiádou v Taipei jsem Tě znal více jako člověka, který prodává kompenzační pomůcky, než jako sportovce a cyklistu. Stále ještě se prodejem kompenzačních pomůcek zabýváš?

Ano, avšak je to už jen můj vedlejší příjem, můj koníček. Po škole jsem se přestěhoval kvůli práci do Brna. Začínal jsem jako opravář sluchadel a pomůcek na foniatrii brněnské polikliniky. Potom jsem krátkou dobu spolupracoval s frmou Kompone. Později jsem prodával kompenzační pomůcky se Zdeňkem Sokolou. Nyní jsem se osamostatnil a tomuto svému zájmu se věnuji v rámci vlastní frmy u nás doma, v Olomouci.

Cyklistika a kompenzační pomůcky jsou dvě úplně rozdílné věci. Jak ses dostal ke kolům?

Ke kolům jsem se dostal až docela pozdě. Samozřejmě jsem uměl jezdit na kole asi tak jako všichni – už odmala. Více mě ale začala kola zajímat až na střední škole ve Valašském Meziříčí. Bylo mi asi 16 roků. K hlubšímu zájmu o kola mě přivedl jeden z mých učitelů. Řekl mi, abych začal na kole jezdit pravidelně, a nejen po blízkém okolí.

Vím o Tobě také, že jsi výborně lyžoval a byl v české reprezentaci neslyšících lyžařů. Jak to, že jsi vyměnil lyže za kolo?

Ano, původně jsem dělal mnoho jiných sportů, asi tak jako většina kluků. Nejvíce mě bavilo lyžování, v němž jsem dosáhl také pěkných výsledků. Dostal jsem se dokonce do české reprezentace a byl nominován na třináctou zimní deafympiádu. Ta se konala v březnu 1995 ve Finsku, ve městě Ylläs. Česko zde kromě lyžařů poprvé reprezentovali i naši hokejisté.

Ale měl jsem smůlu. Týden před odletem jsem si při intenzívním tréninku způsobil vážný úraz – únavové vykloubení kolena a roztržení všech vaziv kolena. Rok jsem pak nemohl vůbec na lyže. Bylo mi hrozně, také od trenéra jsem samozřejmě dostal vyhubováno, že jsem to přehnal a zbytečně riskoval. Ale už bylo pozdě, stalo se. Takže jsem do Finska nakonec nemohl odletět.

Rok jsi tedy nemohl lyžovat. Proto jsi vyměnil lyže za kolo?

Ano, už jsem potom nikdy nemohl lyžovat naplno, aby se mi zranění nevrátilo zpátky. Přesedlal jsem proto úplně na kolo, které mě začalo také čím dál více bavit. Výhodou kola oproti lyžím je, že je levnější. Nemusíte s kolem dojíždět na hory, nemusíte čekat na sníh, ani platit skipas.

Jaké byly Tvé cyklistické začátky?

Cyklistice jsem se věnoval samozřejmě už dříve. V roce 1993, to mi bylo 17 let, jsem se dostal do širší nominace na 17. letní de-afympiádu. Ta se konala v roce 1993 v bulharské Sofi. V konkurenci ostatních českých cyklistů jsem nakonec neuspěl. O to více mě to ale motivovalo do budoucna. Především po roce 1995. Sofe 1993 se nakonec stala naší dosud nejúspěšnější cyklistickou dea-fympiádou. Naši cyklisté Čapek, Čechman, Čížek a Šulák si zde dojeli celkem pro dvě zlata a dva bronzy.

V dalších letech jsi však už v naší reprezentaci nechyběl. Vím, že jsi nás reprezentoval v Kodani, římě i Melbourne. Také se o Tobě ví, že Tě tam pronásledovala smůla. Jak to přesně bylo?

Na 18. letní deafympiádě v Kodani (1997) jsem nezískal žádnou medaili. Ani jsem se neprobojoval na přední místa. Skončil jsem spíše ve druhé polovině závodníků.

O čtyři roky později, v Římě (2001), jsem ve druhém závodě spadl z kola a nedojel. Opět žádná medaile ani lepší umístění.

Na další letní deafympiádě, v australském městě Melbourne (2005), jsem spadl z kola dokonce už v prvním závodě – ve sprintu. Bolest a pohmožděné rameno mě pak omezovaly v dalších třech závodech. A aby toho nebylo málo, přidaly se ještě technické problémy. V jednom závodě jsem měl delší rozpětí pedálů, v dalším závodě mi zase při stoupání opakovaně padal řetěz. Smůla. Nejlépe jsem tak v Melbourne zajel časovku, dojel jsem na sedmém místě. Naši

jedinou cyklistickou medaili v Austrálii – bronzovou – získal právě v časovce František Kocourek.

A pak přišla Tvá nejslavnější deafympiá-da – ta letošní v Taipei, na ostrově Tchaj-wan. získal jsi tady pro české barvy jedinou medaili – stříbro v časovce jednotlivců. Jaká však byla další Tvá umístění?

Ve sprintu jsem dojel jako 23., v pelotonu 10. a v kritériu 18. Soustředil jsem se tu právě na časovku a ostatní závody jsem bral jako ostrý trénink.

Zajímavé je, že další čeští cyklisté se umístili nejlépe každý v jiném závodě. Jan Čapek dosáhl svého nejlepšího výsledku v pelotonu na 93 km – 4. místo. František Kocourek se umístil nejlépe 11. ve sprintu na 1000 m. A v kritériu se z našich umístil nejlépe Jan Čapek – 17. Vysvětli nám, co to jsou za závody – časovka, peloton, sprint a kritérium?

Časovka je individuální závod, každý tu jede sám za sebe. Je to kratší závod, obvykle na 30–35 km. Závodníci startují ve stejných intervalech, obvykle po minutě. Nastupují podle vylosovaného pořadí, na konci zpravidla nasazení (nejrychlejší) časovkáři z minulých závodů. Jede se na čas a rozhoduje momentální forma. Vyhrává ten, kdo je v cíli celkově nejrychleji.

Silniční peloton je delší než časovka. Je to skupinový závod cyklistů s hromadným startem. Větší část závodu se jede v uzavřeném útvaru – pelotonu. Cyklisté, kteří jedou uvnitř pelotonu, nemusí překonávat odpor vzduchu a šetří síly. V kopcovitém terénu nebo při pokusech o únik se peloton obvykle roztrhá a část závodníků se pokusí o únik. Rozhodující je především taktika a spolupráce s dalšími kolegy ze stejné země.

Sprint je nejkratší závod. Nejprve se jede individuální kvalifkace, kdy se každému závodníkovi měří jeho čas. Nejrychlejší závodníci pak postupují do vyřazovacích bojů. V této části pak nastupují proti sobě dvojice. Do dalšího kola postupuje vždy ten z dvojice cyklistů, který svého soupeře porazí. Nakonec se rozhoduje ve fnále mezi dvěma nejrychlejšími. Rozhoduje rychlost a výbušnost.

Kritérium je silniční závod s hromadným startem na 50 km. Obvykle se jede třeba padesát stejných okruhů městem a každé páté kolo (na Tchaj-wanu to bylo ale každé druhé kolo) se bodují cyklisté na prvních čtyřech místech. Cílový sprint je bodován dvojnásobně. Vítězí ten, kdo má na konci závodu nejvíce bodů, ale nemusí projet cílovou rovinkou jako první. Rozhoduje také výbuš-nost, ale především taktika.

Která z těchto cyklistických disciplín nejvíce vyhovuje Tobě?

Jednoznačně časovka, tu mám nejradě-ji. Miluji, když se jede v kopcovitém terénu. Naopak mi moc nevyhovují závody, v nichž rozhoduje výbušnost a dynamika, jako jsou sprint a kritérium.

Jak se Ti jela časovka v Taipei?

Měl jsem velké štěstí, dojel jsem těsně druhý, s náskokem pouhé jediné tisíciny sekundy (0,001 s) na třetího Australana Van Beeka, de-afympijského vítěze z Melbourne. První dojel Kalinkin z Ruska, 14 sekund před námi.

Časovka se jela na severu Tchaj-wanu, akorát těsně před závodem pršelo, pak bylo dusno. V cíli jsem byl totálně vyčerpaný, dlouho jsem se nemohl zvednout ze země. Jelo celkem 37 závodníků, z mých kolegů dojel Josef Merunka desátý, Jan Čapek dvanáctý a František Kocourek patnáctý.

Do této deafympijské časovky jsi nastoupil jako nasazený. Takže jsi byl úspěšný už dříve?

S cyklistikou jsem po neúspěchu v Mel-bourne chtěl skončit. Měl jsem potíže se Svazem, že jsem nesplnil podmínky. Naštěstí mě vedoucí cyklistiky, Ota Panský, přemluvil, ať to ještě zkusím, že na to mám. Největšího úspěchu jsem tak předtím dosáhl v roce 2006. To se konalo MS v cyklistice neslyšících – v USA, ve městě San Francisco. Konalo se tam současně MS v silniční cyklistice a v cyklistice horských kol. V časovce jsem tam dojel druhý.

V závodě horských kol jsem dokonce vedl, ale 3 nebo 4 km před cílem jsem svůj obrovský náskok ztratil, protože se mi při sjezdu zkroutilo přední kolo. Musel jsem ten závod vzdát. :–(

Předtím jsem se zúčastnil ještě jednoho MS, to bylo ve Francii o dvanáct let dříve, v roce 1995. Tam jsem skončil na 13. místě.

V roce 2013 se koná 22. letní deafympi-áda v řeckých Athénách. Chtěl by ses jí zúčastnit?

Ano, samozřejmě, pokud budu zdravý a budu mít formu. Rád bych tam ale jel už jen tři závody – časovku, peloton a závod horských kol, která budou mít právě na dea-fympiádě v Athénách svou premiéru.

Jaké další velké závody se do té doby pojedou?

V roce 2010 to bude ME horských kol, jede se ve Španělsku. V roce 2011 se pojede v Kanadě MS jak v silniční, tak i horské cyklistice. A v roce 2012 v Rusku ME v silniční cyklistice.

Jak se připravuješ na závody?

Intenzívní trénink mám od března do konce září. Každý den po práci nasednu na kolo a ujedu v průměru tak 70 – 100 km. A o víkendech se zúčastňuji závodů se slyšícími.

Za svou stříbrnou medaili jsi dostal od Českého svazu neslyšících sportovců také fnanční prémii. Dá se cyklistikou uživit?

Mám štěstí na skvělé rodinné zázemí. Navíc žijeme s rodinou skromně, nemáme žádné velké výdaje. Pouze cyklistikou bych se ale neuživil, musím také pracovat. Kromě prodeje kompenzačních pomůcek ještě pracuji na poloviční úvazek v Oblastní unii neslyšících v Olomouci jako správce počítačové sítě.

Pavle, ještě jednou blahopřejeme ke stříbrné medaili a budeme Ti držet palce i v dalších závodech!