16. zimní deaflympiáda v Salt Lake City

Letošní Dealympiády v Salt Lake City se zúčastnilo 584 sportovců a členů doprovodu z 24 zemí. Na programu bylo 5 sportů: alpské lyžování, severské lyžování, lední hokej, curling a snowboard. Za Českou republiku do Salt Lake City jely čtyři sjezdařky - Veronika Grygarová, Tereza Kmochová, Petra Kurková a Michaela Mejstříková. Vedoucím české výpravy byl Vojtěch Volejník, předseda ČPV a Českého svazu neslyšících sportovců.

Naprostou suverénkou všech alpských závodů neslyšících za posledních deset let je třiatřicetiletá Petra Kurková, která získala osm zlatých medailí, dvě stříbrné a dvě bronzové. Pro Petru Kurkovou byla deaflympiáda v Salt Lake City 3. v pořadí, zúčastnila se dvou předchozích deaflympiád v Davosu(1999) i v Sundsvallu (2003). Na deaflympiádě v Salt Lake City Petra Kurková získala zlato za kombinaci a slalom, stříbro za super obří slalom a bronz za sjezd. Pro Petru bylo o to náročnější získat medaile, neboť ji skolila viróza a měla zvýšenou teplotu. Pro noviny DNES Petra Kurková říká:" Byla to už moje třetí deaflympiáda, ale byla pro mě nejtěžší. Ve svém věku už totiž závodím hlavně sama se sebou."

Její nástupkyně šestnáctiletá Tereza Kmochová získala z první absolvované deaflympiády v Salt Lake City pět medailí. Dvě zlaté medaile získala za sjezd a obří slalom, stříbrné medaile za kombinaci a slalom a na konec bronz za super obří slalom.

V Salt Lake City také statečně bojovaly o umístění Veronika Grygarová a Michaela Mejstříková, které spíše sbíraly zkušenosti. Velmi slibný výsledek zajela patnáctiletá Veronika Grygarová v superobřím slalomu, kde skončila pátá. Nejlepším umístěním Michaely Mejstříkové byla devátá pozice v obřím slalomu.

Čtyři vítězství od Petry Kurkové a Terezy Kmochové zařídily Česku celkovou druhou příčku v pořadí národů podle počtu zlatých medailí. Dohromady vybojovaly Tereza Kmochová s Petrou Kurkovou 9 cenných kovů, což znamenalo celkovou třetí příčku podle počtu medailí za suverénním Ruskem (17, z toho 9 zlatých) a USA (10, z toho 2 zlaté).

Rozhovory s medailistkami

Vítězství Petry Kurkové

Petra Kurková (33 let) je mezi neslyšícími sportovci fenoménem. Na třech zimních deaflympiádách po sobě se jí podařilo obhájit ve stejné disciplíně - slalomu - zlatou medaili. Celkem vlastní z deaflympijských her 12 medailí. Letos v Salt Lake City získala čtyři medaile.

Pocity z 16. zimní deaflympiády jsou víceméně pozitivní. Jsem ráda, že se mi podařilo získat zlato z premiérového závodu v kombinaci (sjezd+slalom) a také velkou radost mám ze zlata ve slalomu, které jsem získala již potřetí v řadě za sebou.

První myšlenka byla, že se s tím již nedá nic dělat, je to sport. Jednalo se o můj premiérový výpadek na vrcholných soutěžích neslyšících lyžařů.

Nejlepší vzpomínky mám na svoji premiérovou deaflympiádu v roce 1999 v Davosu, která byla organizačně velmi dobře zvládnutá, tratě byly perfektně připraveny a v průběhu soutěží bylo ideální počasí.

Je pravda, že v USA je složení sněhu odlišné od Evropy. Pro mazání jsem aplikovala vosky, které jsou u nás běžně k zakoupení.

Na deaflympiádu jsem se připravovala na rakouském ledovci. Bylo poměrně obtížné skloubit přípravu na lyžích s pracovními povinnostmi. Za loňský rok jsem na závody a trénink obětovala celou svoji dovolenou, takže například letní prázdniny jsem trávila v práci.

Čtyři roky je relativně dlouhá doba, nemohu stoprocentně říci, ano, pojedu. Samozřejmě v aktivním závodění budu pokračovat. Příští rok se koná ME v Rakousku, kterého se chci zúčastnit. Pokud bych startovala na příští deaflympiádě na Slovensku, prakticky budu závodit v domácím prostředí, vystudovala jsem tam gymnázium a mám tam spoustu příznivců.

Sponzory jsem měla, ale v současné době nemám uzavřenou žádnou smlouvu.

K závodní činnosti mě přivedl můj otec, který sám aktivně velmi dobře lyžoval a později působil jako krajský trenér. Trénovala jsem společně se svým bratrem v Beskydech, především na Lysé hoře a v Palkovicích. Na ledovce se tenkrát nejezdilo, pouze vybraní reprezentanti. Lyžování jsem se věnovala ve svém volném čase, prioritou pro mě byla škola. Pro vrcholový sport jsem se rozhodla ve svých patnácti letech, kdy jsem odešla studovat gymnázium až do Liptovského Mikuláše. Důvodem bylo středisko vrcholového sportu, kde jsem měla významně lepší podmínky pro svůj výkonnostní růst.

Nemám.

Absolvovala jsem magisterský obor rekreologie na Fakultě tělesné kultury na Univerzitě Palackého v Olomouci a poté jsem pokračovala v postgraduální doktorském studiu v oboru kinantropologie. Studium jsem úspěšně zakončila v roce 2003. V současnosti pracuji v Centru kinantropologického výzkumu na stejné fakultě.

Mám staršího bratra, který také závodně lyžoval a je několikanásobný mistr republiky v alpském lyžování.

Mám velmi těžké sluchové postižení a pokud je potřeba, využívám artikulačního tlumočníka.

Znakový jazyk (ZJ) neovládám v takové míře, jak bych si přála. Používám základní znaky pro nejnutnější komunikaci s neslyšícími, a nové znaky se učím příležitostně.

Mezi mé koníčky patří četba, sport, cestování, procházky přírodou.

Podařilo se mi víceméně dosáhnout téměř všeho (studium, sport, práce), za čím jsem šla. Beru realitu takovou, jaká je, a proto jsem s momentálním stavem spokojená.

Úspěšná sjezdařka z Harrachova

Na Deaflympiádě v Salt Lake City se objevil nový český talent, který přivezl do Čech pět vítězných medailí. Touto vítězkou je Tereza Kmochová (16 let) z Harrachova. Tereza bydlí pod sjezdovkou, kde často trénuje.

Má sluchová ztráta je 100% oboustranná, a mám ji od narození.

V září jsem nastoupila na gymnázium v Tanvaldě, který je asi 15 km od Harrachova.

Hned od začátku své závodní kariéry, tedy od mých 5 let.

Když skončí sezona, mám necelý měsíc volno, odpočívám a soustředím se na školu. Koncem května začínám postupně trénovat, nejdříve vytrvalost, pak v červnu a o prázdninách přidávám sílu a rychlost a na podzim všechno. Začínáme jezdit na ledovce na lyže. Při tréninku nejvíce běhám, posiluji, jezdím na horském kole, hraji tenis, plavu.

Trénuje mě máma, ale loni na podzim jeden náš známý objevil lyžařskou akademii ve Francii, tak jsem s nimi trénovala na ledovcích. Máma je trenérka na fyzičku.

No, pro mě žádná disciplína není zrovna ta nejtěžší. Někdy jsou období, kdy se mi v určité disciplíně nedaří, ale to každému.

Na deaflympiadě je sice menší konkurence, ale psychicky jsou tyto závody náročnější. V Salt Lake City jsme byly čtyři děvčata, každá jsme chtěla vyhrát a měla na zlatou medaili. Druhé místo jsme každá cítila jako neúspěch.

Při závodech se problémy občas vyskytnou, v Park City byly problémy se stavbou tratí pro sjezd a super obří slalom. Trať pro sjezd se musela přestavovat, pak byla v pořádku.

Když mám všechny ty medaile, tak se cítím úplně stejně jako před deaflympiádou, jen mám o 5 medailí víc (smích).

Právě dnes (17. února) letím do Španělska na EYOF - Europian Youth Olympic Festival, to je Olympiáda mládeže. A po ní, to ještě vůbec nevím co bude, ale ráda bych byla pár dní doma.

Vyhrála jsem mistrovství republiky slyšících v roce 2005 ve slalomu a v roce 2003 v obřím slalomu, pak mám řadu vítězství na republikových klasifikačních závodech v žácích. V juniorkách je to o dost těžší, je mnohem větší konkurence, ale vyjela jsem si například 12. místo na mistrovství ČR dospělých v obřím slalomu. Pak jsem v lednu vyhrála FIS závody ve Francii ve Val Thorens, bylo to mistrovství juniorů Velké Británie. V srpnu 2006 jsem byla 3. ve slalomu na mistrovství Austrálie dospělých.

Ve škole mi vychází hrozně vstříc, mám individuální plán. Ale stejně se musím hodně učit, a dodělávat to, co jsem zameškala. To mne čeká hlavně po sezoně.

Po gymnáziu bych se chtěla pokusit dostat se na nějakou vysokou školu, ale ještě nevím na jakou. Možná na Tělovýchovnou fakultu jako máma. Ale já fakt ještě nevím, je to ještě daleko.

Já o ničem nevím. Možná mne pomlouvali na základní škole, tam mi docela záviděli, že pořád někam jezdím, a vlastně je to i teč na gymplu. Ale ti lidi vůbec netuší, co všechno obnáší to cestování, závodění... Ale spíš mi fandí.

Více jsem v kontaktu se slyšícími, neslyšící téměř nevídám, vídám je jen na závodech DeafAlpen Cup. Pak si s nimi občas pochatuji. Se slyšícími jsem se bavila už od malička, takže s tím problém nemám. Akorát mi vadí, že nestihnu všechno postřehnout, nerozumím, o čem se baví kolem. To mi vadí.

Znakovou řeč vůbec neovládám, naučila jsem se jen pár posunků. Domluvit se dá "rukama nohama".

V mém volném čase, kterého ovšem moc není, se ráda věnuji čtení, námořnímu jachtingu, baví mě i cestování, občas i turistika po horách, horské kolo,tenis, florbal, fotbal, lední hokej. Nějaký čas trávím i u počítače na ICQ. Baví mě téměř všechno.

Chtěla bych úspěšně odmaturovat na gymnáziu, pak se dostat na nějakou vysokou školu, ale nevím na jakou. A ještě se prosadit v lyžování.