zobrazeno: 6749x

Rumunské pohoří Retezat

zdroj: Unie 1-2/2008 publikováno: 07/03/2007

Můj příbuzný Lukáš mi nabídl, zda bych nechtěl jet s ním a s jeho kamarády do Rumunska do pohoří Retezat. Bez váhání jsem mu odpověděl, že ano.

Nejdřív jsme se s Lukášem domluvili na srazu v Olomouci v čajovně. Oba jsme se domluvili na trase, kudy budeme chodit po Retezatu. Stanovili jsme si jasné cíle. Lukáš nám všem sehnal místenku na autobus Eurolines do rumunského města Deva. Všichni kamarádi měli zpáteční jízdenku, kromě mě, protože už nebylo místo v autobusu.

Musel jsem si koupit zpáteční jízdenku na vlak v lůžkovém vagónu.

Přišel den odjezdu - bylo to 28. srpna 2006. Z Prahy jsem odjel do Brna se Student Agency, kde jsem měl sraz s ostatními lidmi, které jsem ještě neznal. V Brně jsme se sešli v obchodním domě naproti autobusovému nádraží Zvonařka. A navzájem jsme se seznámili - Lukáš, Petra, Jirka, Radek, Kamila, Veronika a já. Bylo nás tedy celkem sedm. Šli jsme společně na autobus a tam čekali na mezinárodni spoj Praha - Budapešť - Bukurešť. Autobus měl přijet do Brna už ve 22 hodin, ale měl téměř hodinové zpoždění.

Konečně jsme nastoupili do busu a odjeli jsme s touhou vidět rumunské hory. Projeli jsme první pasovou kontrolou na slovenských hranicích. Bez problémů jsme jeli dál. V hlavním městě Budapešti jsme bloudili, protože rumunský řidič nevěděl, kudy má vyjet z Budapeště na správnou cestu. A to byl, prosím, mezinárodní spoj. Za ty tři hodiny jsme jezdili tou samou cestou přes řeku Dunaj, než řidič našel správný dálniční výjezd. Pak jsme pokračovali dal k rumunským hranicím. Tam jsme ráno asi tři hodiny čekali na pasovou kontrolu.

Řidič autobusu se snažil dohánět zpoždění, takže jsme jeli rychle. Rumunské silnice jsou ve špatném stavu.

Někdy se objevila dobrá silnice a někdy "polní cesta". Opravdu! Konečně jsme dorazili do města Deva. V Devě jsme přestoupili na vlak a jeli jsme osobním vlakem asi 50 km do stanice Pui.

Konečně jsme se dostali do Pui. Potkali jsme hned několik psů, kteří žebrali o jídlo. Viděli jsme psa, který měl nemocnou jednu nožičku - koukala z ní černá kost a pacička.

Pokračovali jsme z Pui pěšky k horám, neboť už se pomalu stmívalo. Potřebovali jsme se totiž dostat z Pui do vesnice Hobity, což bylo asi sedm kilometrů. Poslední tři kilometry nás vezlo francouzské auto. Vesnice zapáchala, byla špinavá a všude byly výkaly od krav, klidně i uprostřed silnice. Místo ke spaní jsme našli na louce za vesnicí.

Další ráno jsme vstávali kolem 6. hodiny, protože jsme se doslechli od vesničanů, že pojede dřevorubecké auto do hor. Ale ono nepřijelo. Udělali jsme si snídani a pak jsme vyrazili. Byl první den a hodně pršelo. Z 534 metrů nadmořské výšky jsme vystoupali na 1436 m n. m. Pomalu přibývalo sněhu a byla zima. V horském sedle Baleia jsme našli chatu - původně to byla turistická chata, nyní byla v chátrajícím stavu. V té chatě žil starý pán jménem Pietro, žil tam úplně sám téměř čtyři roky! Vešli jsme dovnitř a Pietro dal nám vodku s ředěnou vodou. Fujtajbl! Zatopili jsme a usušili jsme si mokré věci - boty, oblečení atd. V tu chvíli jsem potřeboval na WC - šel jsem a vidím ucpaný turecký záchod. Fuj.

Další den jsme pokračovali dál ve špatném počasí. Z 1436 m n. m. jsme vystoupali na 1944 m n. m. Čím výš jsme byli, tím více přibývalo sněhu a ochlazovalo se. Sněhu bylo až po kolena a byla hustá mlha. Nic jsme neviděli a hlavně, vůbec jsme nemohli najít turistické značení, vše bylo pod sněhem. Cestou jsme konečně viděli vysoké hory, které byly celou dobu zahalené mlhou. A pak se zas ztratily v mlze.

Cestou jsme viděli stopy medvěda, ale pořádné! Jedna stopa měřila přes 25 centimetrů. Celý den pršelo, po značce jsme došli k lávce přes potok.

Lávka byla asi 20 centimetrů pod vodou a my jsme ji přešli v mokrých botách.

Došli jsme k prázdné salaši - Stana de Rau (1660 m n. m.). Udělali jsme si táborák a zůstali jsme tam dva dny - kvůli špatnému počasí. Dokonce nás otravoval jakýsi pes, holky tvrdily, že je to vlk. Já jsem měl připravené petardy (měl jsem je kvůli medvědovi), ale nepoužil jsem je, nebylo třeba.

Přisla první noc v salaši, byla neskutečná zima. Byli jsme promrzlí a nastydli jsme. Ta salaš byla také děravá, takže tam byl průvan celou noc. Po těch dvou dnech strávených v salaši přišlo konečně mrazivé krásné ráno, okolo přizemní mrazíky s modrou nádhernou oblohou a zasněžené bílé hory tyčící se téměř do výšky 2500 metrů. Byl jsem naprosto fascinován krásou přírody.

Řekli jsme si, ze budeme pokračovat dál. Zabalili jsme si batohy, najedli jsme se a vyrazili jsme směrem na horské sedlo Bucuru. Přešli jsme vodopád a stoupali jsme do výšky 2205 m n. m. Poté jsme stoupali na horu Papusu (2508 m n. m.). Jenže jsme ve výšce 2370 metrů potkali vracející se dva Slováky, kteří nám řekli, že se cesta nedá projít, protože je hodně navátého sněhu, asi přes 150 cm. Tak jsme se obrátili a šli na druhou stranu směrem na chatu Butu přes horu Custura (2457 m n. m.), ale zase se vrátila mlha a turistické značení nebylo vidět Došli jsme až na Butu- turistickou chatu. Přespání za jednu noc stálo 20 lei (160 Kč) - levné. Přespali jsme tam.

Další den jsme pokračovali na Malý Retezat (Retezatul Mic) a chystali jsme se jít na Sau Corota, jenže jsme ztratili turistické značení a šli jsme úplně jinam.

Tak jsme hledali a bloudili, nakonec jsme značení našli až po třech hodinách.

Dostali jsme do horského sedla ve výšce 1910 m n.m., kde jsme řešili, kolik vody nám zbývá. Bylo nás sedm a měli jsme jen tři litry vody - to je přece málo!

Domlouvali jsme se, kam půjdeme pro vodu: buč půjdeme dolů a tam najdeme vodu, nebo budeme pokračovat v cestě a snad najdeme vodu. Rozhodli jsme se pro druhou možnost.

Malý Retezat byl doslova úchvatný v tom nádherném počasí a bylo poprvé teplo! Měl jsem na sobě poprvé kraťasy. Došli jsme pak na místo, kde mela byt salaš a voda, nic tam nebylo!

Rychle se stmívalo. Bylo 19 hodin a my jsme rychle hledali vhodnou cestu dolů, protože jsme zas nenašli žádné turistické značení. Vybrali jsme rokli, protože kde bývá rokle, tam je i tekoucí voda a zároveň i cesta k nejbližší vesnici.

Å li jsme lesem z kopce ve tmě. Dohromady jsme šli v zástupu za sebou.

První šel Jirka, za ním holky Kamila a Veronika, pak kluci a jako poslední jsem šel já. Měl jsem taky čelní baterku, takže ostatní dobře viděli na cestu. Cesta lesem ve tmě přes skály nám trvala 3 až 4 hodiny, než jsme došli do blízkosti vesnice.

Kolem půlnoci jsme došli dolů a našli vodu v lese a nabrali jsme ji. Naštěstí jsem měl slyšící kamarády, kteří slyšeli hučet potůček. Po půlnoci jsme na louce postavili stany a šli spát. Ráno jsme se probudili dobře vyspalí a měli jsme v plánu vrátit se co nejdříve do města Deva vzdáleného asi 150 km od místa, kde jsme byli. Vyrazili jsme a cestou nám zastavilo auto, byla to modrá dodávka, která vezla motorovou naftu. Vlezli jsme do ní a všimli jsme si, ze v dodávce byly tři prázdné barely od motorové nafty, takže jsme potom hodně smrděli. Řidič řídil příšerně, protože barely skákaly při každém výmolu a my také. Dojeli jsme do městečka Urcani a přestoupili jsme na linkový bus, což byl minibus tak pro 20 lidí. Do toho minibusu se narvalo skoro 40 lidi! V busu jedna stará paní každému nadávala, protože nemohla sedět. Vůbec tam nebylo místo a my jsme byli narvaní jak sardinky v konzervě. Cestou jsme viděli krávy, jak se pasou mezi paneláky, a taky jsme viděli přejeté psy u silnice. Spatřili jsme i jakési žluté zábradlí, které vedlo od paneláku k paneláku, opravdu to bylo jak zábradlí. Bylo nám to divné, pak jsme si uvědomili, že je to přívod zemního plynu! Vystoupili jsme na zastávce Petrosani. Měli jsme dost času do odjezdu vlaku, tak jsme šli do cukrárny, koupili jsme levné zákusky, které mi ale nechutnaly. Měl jsem pocit, že jsou nějaké mokré a asi 14 dní staré.

A pak jsme šli na vlak - na vlakovém nádraží pobíhali a žebrali opět špinaví a opuštění psi. Vlakem jsme jeli do města Pui. Ve vlaku se normálně kouřilo, i když tam byla cedulka se zákazem kouření. V Pui jsme vystoupili a rozdělali si stanový tábor u kukuřičného pole za městem Pui.

V poslední den odjezdu jsme měli v plánu odjet z Pui do Devy a odtamtud domů do České republiky. Jeli jsme vlakem do Devy a dojeli jsme tam včas, takže jsme šli nakupovat, protože jsme potřebovali utratit bezcenné rumunské peníze lei.

V půl druhé jel kamarádům mezinárodní spoj Bukurešť - Brno. Můj mezinárodní vlak odjížděl ve 13.35 hodin. Jel jsem sám téměř 17 hodin až do Prahy. Moji kamarádi to měli horší, čekali na hranicích na pasovou kontrolu tři hodiny. Já jsem měl možnost spát v lůžkovém vagonu, paráda!

Z Rumunska mám krásné vzpomínky a nikdy nezapomenu na ty krušné chvíle. Bylo to pro mě velmi zajímavé a rád bych se tam ještě jednou vrátil, ale za lepšího počasí!

text a foto: Vojta Mrózek

 

sdílet na Facebooku      Google záložy           vybrali.sme.sk vybrali.sme.sk

Diskuze a názory k článku

Vložit příspěvek
tu?n?kurz?vapodtr?en?Srtike ThroughGlowst?nov?n?Maqueeform?tovan? textzarovnat dolevavycentrovatzarovnat dopravaodkazEmail Linkhorn? indexdoln? indexuvozovkyListHelp


Pro vložení příspěvku k článku se musíte přihlásit. Nemáte login? Zaregistrujte se. Registrace je zdarma

Nové články a videa
Být gay je těžší než být neslyšící
09/11/2018 - Michaela Pixová
Deafland III.
06/11/2018 - Česká televize
Finanční gramotnost
05/11/2018 - Česká televize
Emílie Mrzlíková
29/10/2018 - Česká televize
VOŠ tlumočnictví znakového jazyka
25/10/2018 - Česká televize
Vademecum - webová publikace pro neslyšící
20/10/2018 - Česká televize
Automatický přepis a překlad pro neslyšící
18/10/2018 - Česká televize
Diskriminace neslyšících
15/10/2018 - Česká televize
Projekt Jablíčko
12/10/2018 - Česká televize
Domov pro neslyšící seniory
04/10/2018 - Česká televize
Spolek neslyšících Plzeň podruhé
29/09/2018 - Česká televize
František Kocourek
25/09/2018 - Česká televize
Neslyšící řidičem kamionu
20/09/2018 - Česká televize
Futsal
15/09/2018 - Česká televize
Mluvící ruce 2017
10/09/2018 - Česká televize
Nepovedený čert
02/09/2018 - Česká televize

Login 
Přihlašovací jméno:

Heslo:

zapamatovat Zaregistruj se, je to zdarma!
Zapomněl(a) jsi heslo?

nejnovější články z rubriky 
František Kocourek
Futsal
Celostátní sportovní hry sluchově postižené mládeže a dětí — Aplikace Záchranka
Bobista Jakub Nosek
Lumír Vaszily, první český neslyšící automobilový závodník
Mistrovství České republiky neslyšících v hokeji
Hlasy tichého sveta 2
Alpská lyžařka Tereza Kmochová
Deaflympiáda 2013
Zimní sporty
« « « VÍCE « « « VÍCE « « «

nejčtenější články z rubriky 
16. zimní deaflympiáda v Salt Lake City
Kauza Deaflympiáda
Rumunské pohoří Retezat
21. letní deaflympiáda Taipei 2009
Na tuning musíte mít peníze
Sportovní hry sluchově postižené mládeže Hradec Králové 2009
Budu neslyšícím Schwarzeneggrem
Mistrovství světa neslyšících v atletice
rozhovor s tváří: "Mladí neslyšící se sportu nevěnují"
Nadcházející 21. letní deaflympiáda v číslech

uživatelé 
Online
registrovaní: 0
neregistrovaní: 13
celkem: 13
Přihlášení

ikonka 

aktuality 
Představení pro neslyšící diváky
Simultánní přepis odstraňuje komunikační bar
Tiché osudy aneb Neslyšící vyprávějí
23. září je Mezinárodním dnem neslyšících:
Open House Praha zpřístupní 28. října prvorep

RSS kanály 

[CNW:Counter]