Tanec mi dává pocit svobody

S neslyšící Magdalenou Vojnarovou si spojuji jedno slůvko – tanec. Ačkoli neslyší, tanec ji odjakživa lákal, takže si k němu našla cestu. Mnoho z vás si jistě pamatuje, jak krásně tančila na plese ČUN salsu s profesionálním kubánským tanečníkem. Položila jsem Magdě pár otázek...

Kdy jsi začala mít blízko k tancování?

Tancování mě lákalo již od malička. Vždy jsem tančila doma - sama před zrcadlem. Jako malá jsem chodila na pantomimu, tak pohyb mě bavil. Ale když jsem měla možnost chodit na střední škole do tanečních, tak jsem to odmítla. Cítila jsem, že bych nebyla ve své kůži, kdybych s někým tančila. Vyhovovalo mi tančit sama. A pořád mě to lákalo. Když rodiče šli před pár lety na taneční kurz, kde lidé různého věku tančili v páru, maminka mi pak ukázala, jak tam tančili. A já jsem si řekla, že bych to mohla zvládnout. Na střední škole jsem se styděla, ale teď je to jiné, teď mě to naopak láká - tančit se zkušeným tanečníkem.

A kdy ses dostala k tanci s tanečníkem - na vlastní kůži?

Jednou jsem potkala kamarádku, tlumočnici Farah Bunniovou, která chodila na kurz salsy. To je latinskoamerický tanec, který se objevil například ve filmu Hříšný tanec 2. Farah mi říkala, že ten tanec je úžasný. Lákalo mě to. Zkoušela jsem se ptát u učitelů salsy a vysvětlovala jsem jim, že jsem neslyšící, jestli i přes to by byli ochotni mě učit tančit. Většina mě odmítala, kvůli mému sluchovému postižení. Byla jsem z toho zklamaná. Pak jsem od Farah dostala kontakt na profesionálního učitele tance, který pocházel přímo z Kuby. Ten mi odepsal, že to není žádný problém, že bychom to mohli zkusit, že se rád na oplátku naučí znakový jazyk. Chci tímto říct, že Fanče moc děkuji, že mě do tanečního klubu přivedla a dala mi dobrý kontakt.

A jak to dopadlo?

Přišla jsem na první hodinu s tlumočnicí. I ten kubánský tanečník požadoval jinou komunikaci, a to v lehčí češtině, on česky mluvil jen trochu. Ptal se mě, co bych chtěla tančit a já na to, že salsu. Ukázal mi kroky a já vydechla: To je ono. Ukázal mi první kroky a já po něm. Hned viděl, že se to chci opravdu naučit a že mi to jde. Od té doby jsem k němu chodila jednou za 14 dní, později už méně často. Jednou jsme spolu tančili také na Společenském plese ČUN. Občas jsem chodila a vlastně stále chodím si jenom tak s přáteli večer zatančit salsu do baru, kde se tančí.

Jmenuje se Mandy Valdés. Znakový jazyk se sice nenaučil, ale jsem mu vděčná za ty první hodiny, kdy jsem se seznámila se salsou. Je velmi fit, musím říct, že na svůj věk vypadá velmi dobře. Letos mu bude padesát, ale když jsem ho poprvé uviděla, myslela jsem si, že mu může být nanejvýš tak kolem čtyřiceti.

Je pro mě důležité mít zkušeného tanečníka, který mě vede. Když tančím, mám sluchadlo, ale nerozeznám přesný rytmus, proto mi taneční partner hodně pomáhá. Nemám v hudbě kontrolu. U salsy to jde tak, že se spolu držíme za ruce a on mě vede nebo pomocí pohybu ruky mi naznačí, co bude pak. Chtěla bych se k tancování zas vrátit. Je to pro mě něco úžasného a dává mi to pocit svobody.

Na podzim loňského roku jsem s kolegou Kouřimským dostala nápad, že bychom mohli zavést taneční kroužek pro sluchově postižené děti ve škole v Praze-Radlicích. Kouřimský učil základy latinskoamerického tance a já jsem se připojila se svými zkušenostmi z kurzu salsy. Kolega učil neslyšící děti rád, ale šlo to pomalu. Někdo se naučí tančit rychle, jinému to trvá déle.

V lednu jsme začali vyučovat jiný typ tance, po odchodu kolegy Kouřimského. Všimla jsem si, že děti baví víc, je to moderní tanec, tzv. hip hop. Přidala se k nám kolegyně Klára Herčíková, která se zabývá moderním rychlým tancem a děti to nadchlo. Trénovali jsme na letošní vystoupení Step by step a myslím, že jsme měli úspěch.

Učíme děti ve věku 11- 16 let. Každou středu a dobrovolně. Je to pro mě svým způsobem zkušenost. Uvidíme, jak se to bude vyvíjet dál. Chtěla bych je zase učit latinskoamerické tance, věřím, že si k nim najdou vztah a že se jim budou líbit tak jako mě. Věřím, že to bude fungovat i dál, protože děti jsou skvělé a Klára Herčíková taky.