zobrazeno: 1757x

Chci hledat cesty mezi slyšícím a neslyšícím světem

rozhovor s Lotyškou Marikou Antonovou

zdroj: www.gong.cz publikováno: 20/10/2011

Do České republiky jsem přijela skoro před sedmi lety. Proč? To je poměrně dlouhý příběh plný náhod, plný serpentýn, kterými jsem intuitivně procházela. Mohla jsem ty impulzy nevnímat, ale cítila jsem, že se musím podívat, kam mě vedou,“ říká Marika Antonova (1976) z Lotyšska.

V Rize vystudovala akademii kultury, věnovala se vědecké práci literárního kritika-historika a na střední škole učila neslyšící studenty. Pak se přestěhovala na Moravu, absolvovala bakalářské studium Výchovné dramatiky Neslyšících na Janáčkově akademii múzických umění a letos tamtéž získala doktorský titul v oboru Divadlo a výchova. Nyní na JAMU sama přednáší, pořádá workshopy, podílí se na realizaci projektů pro neslyšící, hraje a zpívá v několika hudebních tělesech, je autorkou divadelního představení Deník cizinky. Svou aktivitu a intenzivní spolupráci s lidmi kompenzuje relaxací v přírodě a samotou.

Mariko, kdy a jak se protnul tvůj život se světem neslyšících?

Vystudovala jsem literární kritiku a tvůrčí psaní na akademii kultury v Rize. Na začátku magisterského studia jsem nastoupila na střední školu jako učitelka lotyštiny a literatury. O rok později jsem odjela do Švýcarska, abych si vydělala peníze na další studijní rok. Vrátila jsem se až v prosinci, tedy v polovině školního roku, a chtěla jsem pokračovat ve výuce na střední škole. Ředitel mě rád přijal, ovšem s podmínkou, že budu učit také neslyšící třídy, jejichž učitelka literatury šla do důchodu. To pro mě bylo velké překvapení. Věděla jsem sice, že někde ve škole jsou neslyšící studenti, zdáli se mi však divní, vyhýbala jsem se jim, ani jejich komunikace mě nijak nepřitahovala. A navíc jsem do té doby nepřišla s neslyšícími do styku. Neměla jsem ale na vybranou, všechny ostatní třídy už byly rozebrané a já práci potřebovala.

S jakými pocity jsi mezi neslyšící studenty vstupovala?

Učitelky s dvacetiletou praxí mě uklidňovaly: žádný strach, o nic nejde, budeš artikulovat, psát na tabuli, rozdáš jim papíry, to bude dobré, uvidíš. Daly mi pár nejzákladnějších rad typu: když je chceš zavolat – zadupej, ukázaly mi několik číslovek; a takhle vybavená jsme šla na svou první hodinu. Během chvilky jsme pochopila, že tohle stačit nebude. Požádala jsem jednoho nedoslýchavého studenta, aby mi tlumočil, a hned po vyučování jsem se přihlásila na kurzy znakového jazyka. Své žáky jsem pak prosila, ať mě každý den učí nové znaky. Následující rok už jsem se znakováním takové potíže neměla. Dobře si pamatuju den, kdy jsem celou hodinu vedla jenom ve znakovém jazyce. Najednou jsem cítila, že už jim dokážu všechno objasnit, že k tomu najdu vhodné znaky. Vzpomínám si, jak vzácná ta chvíle pro nás všechny byla. Studenti konečně měli vyučujícího, který mluví jejich jazykem.

Učitelé ostatních předmětů znakový jazyk neovládali?

Před deseti lety nebyla výuka čistě ve znakovém jazyce příliš obvyklá. Stále přetrvávala spíše orální metoda. Také teď naprostá většina učitelů neznakuje, ale pokud si učitel přeje, má k dispozici tlumočníka. V mé době to ovšem běžné nebylo. Tenkrát jsme v kolektivu uměly znakovat jen tři: já – učitelka lotyštiny, matematička – starší dáma, která svými vlastními znaky uměla vše vysvětlit, a nedoslýchavá učitelka angličtiny. Ta navíc vedla kroužek zpívání ve znakovém jazyce. Přes rok jsem do něj chodila a úplně mě to pohltilo. Do neslyšícího světa jsem se bezmezně zamilovala. Určitě jsem ho viděla až příliš optimisticky a naivně, protože v jednu dobu jsem úplně opustila zájmy slyšícího člověka – hudbu, čtení jen tak pro radost, své slyšící přátele. Jenom jsem znakovala, pozorovala znakování ostatních, učila se. Velmi rychle jsem získala neslyšící kamarády. Byla jsem dojatá jejich přímostí, otevřeností a upřímností. V té chvíli to bylo zřejmě něco, co mně mezi slyšícími scházelo.

Sehráli neslyšící a znakový jazyk nějakou roli ve tvém vztahu k divadlu?

Ano, je tu jistá souvislost. Probírali jsme se studenty zrovna synonyma, snažila jsem se jim vysvětlit různá slova podobného významu. Bylo to dost složité, poznala jsem, že to stále nechápou. Vybavuje se mi moment, kdy jsem studenty vyzvala, aby jednotlivá slova předvedli, zahráli a ostatní se snažili uhodnout, o jaké slovo jde. Najednou jsem viděla, jaký mají talent, jak perfektně umějí předvést věci okoukané z běžného života, nestydí se vystupovat, mají precizní výraz, baví je to. Od té doby jsem s nimi začala hrát. Díky tomu najednou pochopili i abstraktní věci, vztahy, emoce, protože je prožili na vlastní kůži. Lépe pak rozuměli psanému textu.

Založila jsem kroužek Pohybové divadlo neslyšící mládeže. Ke spolupráci jsem přizvala svého kamaráda Uldise, o kterém jsem věděla, že kdysi dávno rok studoval na JAMU v Brně.

Byl to tedy Uldis, kdo tě nasměroval do České republiky?

Částečně. Sama jsem po určitém čase zjistila, že své vize neumím správně převést na jeviště, nedokážu najít náležitý tvar, výraz. Neměla jsem totiž žádné dramatické vzdělání, i když jsem hledala nějaké vhodné kurzy, nestačilo to. Cítila jsem velké osobní limity, které jsem chtěla překonat. A pak mi Uldis vyprávěl o VDN (Výchovná dramatika Neslyšících) na JAMU, ukázal články o divadelním představení Genesis vzniklé právě v ateliéru VDN.

Četla jsem ten český text pětkrát desetkrát, až jsem něco málo z něj začala chápat. Takové signály, jakési volání, které mě nenechalo chladnou. Napsala jsem Zoje Mikotové (vedoucí ateliéru a zároveň autorka hry – pozn. redakce), že bych JAMU ráda navštívila. Ona mě pozvala a já natěšená hned přijela. Prožila jsem mezi jejími studenty dramatického oboru úchvatný týden. Snažila jsem se toho pochytit co nejvíc, nejedla jsem, nespala. Úplně jsem se tomu poddala. Ani po návratu domů jsem to nemohla vypustit z hlavy, až jsem se rozhodla přihlásit v Brně na vysokou školu.

Musela tě vést veliká touha a odhodlání. Začínat znovu v cizí zemi, když v Lotyšsku už jsi byla vystudovanou magistrou s odpovídajícím zaměstnáním…

Začátky byly těžké, to nepopírám. Předně jsem se musela naučit jazyk. Přijde mi neslušné neumět jazyk země, v níž žiju. To bych nikdy neudělala. Stejně tak mi přijde neslušné roky pracovat s neslyšícími a nenaučit se jejich jazyk. To je naprostá neúcta.

Výuka i zkoušky na JAMU probíhaly v češtině nebo českém znakovém jazyce. S češtinou jsem bojovala víc, byla jsem z ní unavená, chvílema jsem ji nesnášela. Soustředěně jsem poslouchala, dívala se na tlumočníka a přemýšlela, co to asi říká. Bolela mě z toho hlava. Až za dva roky jsem získala pocit, že můžu v češtině říct cokoliv. Ve srovnání s jinými cizinci, kteří s češtinou bojují ještě déle a s menšími úspěchy. Určitě mi v tom pomohla ruština, kterou u nás v Lotyšsku většina lidí umí, protože jsme až do roku 1991 byli součástí Sovětského svazu.

Jaká je vůbec situace sluchově postižených v Lotyšsku?

Možná nebudu úplně přesná. Po těch sedmi letech nejsem tak docela v obraze, co se novinek týče. V Lotyšsku jsou stále jen dvě základní školy – jedna pro neslyšící, druhá pro nedoslýchavé žáky. Přibývá implantovaných dětí. Podle statistik je pro stát výhodnější zaplatit operaci kochleárního implantátu místo vyplácení invalidního důchodu. Zkrátka byznys. Obávám se, že rodiče nemají dostatek informací, znají pouze názory lékařů. To je podobné jako u vás. Největší institucí je Svaz neslyšících, ten navázal spolupráci s malou organizací neslyšící mládeže a dalšími menšími organizacemi lidí se sluchovým postižením. Chybí nám však dobře vyškolení sebevědomí neslyšící, kteří by byli na zodpovědných, vysokých postech ve Svazu. Tyto pozice stále zastupují slyšící, v lepším případě nedoslýchaví. Myslím, že zatím není dostatečná snaha připravit co nejlépe neslyšící specialisty. Osobnosti jako takové by byly, ale potřebovaly by vzdělání a zkušenost získanou skrze prostor pro vlastní iniciativu a důvěru ostatních. Abych ale uvedla i něco pozitivního – ve Svazu zrovna běží obrovský projekt sociální rehabilitace neslyšících, díky kterému probíhají například pravidelné tvůrčí dílny a odborné semináře (také pod mým vedením), zlepšuje se též informovanost neslyšících. Tak trochu po vzoru českých zpráv vznikly pravidelné internetové videozprávy moderované samotnými neslyšícími. Používají skutečný znakový jazyk, nikoliv znakovanou lotyštinu.

Jaké postavení má v Lotyšsku znakový jazyk?

V zákoně o státním jazyce je zmínka o lotyšském znakovém jazyce, ale není označen mateřským jazykem neslyšících. V zákoně o vzdělání je uvedeno, že všeobecné vzdělání musí být zabezpečené s ohledem na speciální potřeby. V případě sluchové vady akce vzdělávací instituce musí být tlumočené do znakového jazyka. V případě potřeby žák musí mít možnost odpovědi psát místo toho, aby mluvil. Nebo musí být zabezpečené tlumočení. Tak to alespoň stojí v zákoně. Já však vím, že vůči znakovému jazyku stále přetrvávají předsudky. Ve školách léta pracují lidé, aniž by se naučili znakovat. Můžou si to dovolit, jelikož je nikdo nevyhodí, ani nepošle na kurz, aby uměli alespoň základy znakového jazyka. Mezi některými pedagogy nadále převládá názor, že kdo znakuje, není intelekčně zcela v pořádku, a kdo se naučí mluvit, ten je skutečně chytrý. Chybí nám články, studie, přeložené materiály ze zahraničí.

Jak vypadají kurzy lotyšského znakového jazyka?

Kurzy organizuje Svaz neslyšících, který má v regionech své pobočky. Zřídil dokonce centrum znakového jazyka, kde probíhá vědecký výzkum, připravují se zde lingvistické materiály, ale řekla bych, že v tomto ohledu je Česko v porovnání s námi výrazně napřed. V kurzech vyučují neslyšící lektoři a střídají se s CODA tlumočníky. U nás je většina tlumočníků CODA.

Vidíš svou budoucnost stále spojenou s neslyšícími? Nebo by ses chtěla víc věnovat divadlu, hudbě?

Ráda bych všechny tyto složky propojila, chci hledat cesty mezi slyšícím a neslyšícím světem, mezi divadlem, literaturou, hudbou i výukou. Zní to asi velikášsky, ale já nejsem kariéristka v tom smyslu, abych si vybrala pouze jeden obor a v něm byla špičková. To nepotřebuju. Mám ráda pestrost, možnost věnovat se alespoň částečně všemu: být divadelní praktik a tvůrčí pedagog, sedět u počítače a překládat, připravovat lekce teoretické výuky, koncertovat. Mně se líbí, že to všechno můžu dělat. Baví mě to a přináší mi to radost.

Co nejbližšího máš v plánu na poli překladatelském?

Spolu se studenty teď překládám Barevné pohádky lotyšského básníka Imantse Ziedonise. Mám v plánu formou tvůrčích dílen nasbírat ilustrace pro knihu a až ji vydáme, chtěla bych k ní uspořádat různé minipředstaveníčka i workshopy pro neslyšící a slyšící.

Hodláš i nadále zůstat v Česku, nebo už pomýšlíš na návrat do rodné vlasti?

To je těžká otázka. Intuice, která mě životem provází, mi napovídá, že bych se měla vydat zpátky do Lotyšska. Racionálně a emocionálně je to však těžké rozhodnutí, protože jsem se tu za ty roky seznámila s úžasnými lidmi. Pracovat s nimi považuju za velký dar. Mít vedle sebe lidi, s nimiž můžu realizovat své nápady, byla má touha, naděje, prosba, modlitba… A teď je mám. Mám je tady. Není snadné je opustit, odejít a začínat jinde úplně od nuly. Taky se mi zdá, že jsem našla (i když stále hledám dál) určitý životní rytmus, který mě fyzicky a emocionálně neláme. Naprosto mi vyhovuje, že můžu žít na venkově, v klidu, v přírodě, zatímco za prací jezdím do města. Takové podmínky budu v Lotyšsku těžko hledat. Tam je centrem dění Riga, má-li se něco dít i mimo ni, budu se o to muset nejdřív postarat. To jsou takové moje strachy. Navíc ekonomická situace v Lotyšsku je momentálně podstatně horší než tady, přesto cítím, že musím zpátky. Nejen kvůli sobě samé, ale i kvůli slyšícím a neslyšícím své země. Když se potkám s lotyšskými neslyšícími a vidím, co jim můžu jedním workshopem třeba v oblasti dramatické výchovy a divadla nabídnout, jaký o něj mají zájem, jak ho potřebují, je to pro mě velká výzva a nemůžu jí odolat. U vás se těmto aktivitám věnuje nesrovnatelně víc lidí. Jsem si celkem jistá, že pokud se toho v Lotyšsku neujmu já, nikdo jiný se o to nepostará. A to je zvláštní, silný pocit. Hodně mě oslovuje a pobízí, abych se touto cestou dala, přestože bude dlouhá a nelehká. Neberu to však jako povinnost z donucení. Myslím, že je načase být zase s rodinou, od které jsem daleko už tolik let. Nesmím zapomínat na vazbu s jazykem, kulturou a zemí, z níž pocházím.

Zůstala jsi v kontaktu s rodinou během let strávených v zahraničí?

Ano, jezdila jsem za nimi. Nepřerušila jsem ani pracovní a tvůrčí vztahy. Každý rok jsem dělala jeden i více projektů v Lotyšsku, nějaké divadelní vystoupení s mládeží nebo dílny. Postupně tam zůstávám delší a delší dobu. Příští rok bude nejspíš rokem přechodovým. Mám v plánu být půl roku tady a druhou polovinu doma. Nechci ale říkat hop, dokud nepřeskočím. Mluvím jen o pocitech a hlasech, které mě vedou, volají mě zpátky. Uvidím, jak rychle to půjde.

Několikrát ses vypravila do ciziny za prací. Jaké životní zkušenosti jsi díky tomu získala?

Pracovala jsem ve Švýcarsku, v Anglii a v České republice. V prvním ročníku na JAMU jsem měla malé jednorázové stipendium z Lotyšska, ale v dubnu mi vypršelo a já se dostala do bodu, kdy jsem opravdu nevěděla, co budu příští týden jíst. Tlumočník pan Gottwald mi našel práci ve studentské kavárně na zemědělské univerzitě. Umývala jsem nádobí. Vyšli mi vstříc se službami, abych si vydělala tolik, kolik jsem potřebovala. Za tu zkušenost jsem moc ráda. Z toho člověk získává vnímavost k osudu druhých lidí. Cestou do Tesca si třeba všimne Vietnamců – v kolik ráno stávají, že nemají žádné volno, pracují o sobotách a nedělích, o svátcích. Soucítí s bezdomovci, má pochopení pro druhé, kteří nemají právě teď nic.

Do Anglie jsem odjela, aniž bych měla předem domluvenou nějakou práci. Nutně jsem potřebovala peníze na další rok ve škole, tak jsem vyrazila v domnění, že práci si najdu až přímo tam. Netušila jsem, jaký to bude problém. Pročítáš inzeráty, stále narážíš na ty samé lidi, kteří hledají práci stejně jako ty a taky o žádnou nemůžou zavadit. Pak se najednou ozvali z jedné restaurace, že by pro mě měli místo. Byl to nejhorší podnik, kam jsem donesla svůj životopis. Protivný fast food, špinavé, smradlavé, podzemní prostory bez stylu, umaštěné plastové stoly. Já jsem vlastně doufala, že mě tam nevezmou, ale byli jediní, kde mi hned nabídli práci. Vzala jsem to. A oni byli pyšní, že u nich magistra umývá nádobí, od ranních hodin stojí u plotny a na obrovských pánvích smaží vajíčka se slaninou.

Takový zážitek je bolavý a ponižující, láme tvou hrdost. Doteď jsi byla učitelka, odborník v nějaké oblasti, dospělá, samostatná, sebevědomá – a najednou nic neznamenáš. Jsi závislá na tom, kdo ti dá práci, kdo ti zaplatí, abys přežila další den. Jsem za ty prožitky nakonec ráda, protože ze mě sňaly slupku střední vrstvy. Trvalo léta, než jsem tu zkušenost ze sebe vyčistila a odevzdala do představení Deník cizinky. Nejdřív jsem to všechno přes sebe znovu přemlela, ještě jednou jsem přečetla všechny zápisy ve svém deníku a dopisy, které jsem posílala svým blízkým, vybrala texty a zpracovala je do oné inscenace. Teď už jsem s tím plně smířená. Vytvořila jsem si v sobě takový koridor, tunel, skrz který mnou prostupují příběhy poníženosti, samoty, bezbrannosti přicházející zvenčí. A slyším na to, ať je to příběh můj, cizí, kohokoliv.

Často cestuješ sama. Proč? Má to pro tebe nějaký zvláštní význam?

Nejzajímavější zážitky mám z míst, kde jsem byla sama. Při takových cestách je člověk otevřenější ke všemu, co vidí a zažívá. Dokáže lépe odhadnout lidi, s nimiž se potkává. Snáz vycítí, s kým se dát do hovoru a komu se vyhnout. Probouzí se v něm intuice, neboť ztrácí elementární jistoty. Dostavují se vlny strachu a důvěry, protože se ocitá ve větším nebezpečí. Nachází se v cizím prostředí, neví, co ho tam může čekat. Nemá ale jinou volbu, než si věřit a doufat, že se nic nestane. Ten pocit je pro mě důležitý a zřejmě ho vyhledávám. Potřebuju vědět, že jistota a bezpečí jde mimo moje zásluhy. Nespočívají v tom, že teď mám pokoj, můžu zamknout dveře, a proto je ve světě všechno dobré. Vnímám to tak, že i když jsem úplně sama, jsem stále chráněná. Během cestování mívám tento pocit nejsilnější.

Vidíš nějakou spojitost mezi Čechy a Lotyši? Mají podle tebe tyto dva národy něco společného?

Myslím, že máme dost podobný smysl pro humor. O tom se mluví i oficiálně a já s tím souhlasím. Sebeironie, vtip, smíchem si zlehčovat situaci svou nebo souseda. Nevidím v tom nic špatného, dělat si legraci ze sebe i z druhých. Taky mají naše země zkušenost s totalitním režimem, s komunismem. Zdá se mi, že z něj u nás i u vás občas přetrvává jistá arogance a apatie.

Oproti Západu bych řekla, že více vyhledáváme lidskost, osobitost vztahu. Nejvíc to pociťuju, když vedu mezinárodní semináře. Možná se mýlím, možná je to jen způsob práce na VDN, který je hodně osobní. My chceme jít k lidem s otevřeností a upřímností. Nebojíme se ukázat, v čem jsme slabí, v čem vynikáme a důvěřujeme těm, s nimiž pracujeme. To mi však u lidí ze Západu chybí. Ti si udržují větší odstup – já jsem tady někdo, ukážu vám, co umím, ale nemusíme být kamarádi. Kdežto my chceme být kamarádi, mít přátelskou, až rodinnou atmosféru, když spolu pracujeme. Já osobně si to přeju vždycky. Někdy to možná nemusí být úplně bezpečné, ale pro mě je to tak přirozené. Mám pocit, že Češi i Lotyši jsou v tomhle podobní.

Foto: archiv Mariky Antonovy

 

sdílet na Facebooku      Google záložy           vybrali.sme.sk vybrali.sme.sk

Diskuze a názory k článku

Vložit příspěvek
tu?n?kurz?vapodtr?en?Srtike ThroughGlowst?nov?n?Maqueeform?tovan? textzarovnat dolevavycentrovatzarovnat dopravaodkazEmail Linkhorn? indexdoln? indexuvozovkyListHelp


Pro vložení příspěvku k článku se musíte přihlásit. Nemáte login? Zaregistrujte se. Registrace je zdarma

Nové články a videa
Beseda ve věznici
02/07/2016 - Martin Müller
Hlasy tichého sveta 4
10/05/2016 - RTVS
Hlasy tichého sveta 3
07/05/2016 - RTVS
Nová Vyšší odborná škola pro tlumočníky znakového jazyka
05/05/2016 - Tiché zprávy
Rozhovor s Petrem Vysučkem o SPC
01/05/2016 - Tiché zprávy
Centrum pro dětský sluch Tamtam
20/04/2016 - Česká televize
Zubní technici po 18 letech
15/04/2016 - Česká televize
Internetová skupina Zábava pro neslyšící
06/03/2016 - Česká televize
Dívčí katolická škola
05/03/2016 - Česká televize
ASNEP
04/03/2016 - Česká televize
Historie televizního vysílání pro neslyšící
03/03/2016 - Česká televize
Neslyšící cestují..
02/03/2016 - Česká televize
Konference o hluchoslepotě
02/03/2016 - Česká televize
Jablíčko dětem
01/03/2016 - Česká televize
Místo zaslíbené... Chata Tesák
27/02/2016 - Česká televize
Vánoční království
25/02/2016 - Česká televize

Login 
Přihlašovací jméno:

Heslo:

zapamatovat Zaregistruj se, je to zdarma!
Zapomněl(a) jsi heslo?

nejnovější články z rubriky 
20. Festival pantomimy Otevřeno
Hudba a neslyšící
Projekt AKCE! (TKN)
Výtvarnictví a výtvarníci
Moje role v muzikálu Trik Trejsy
Rytmus
Chci hledat cesty mezi slyšícím a neslyšícím světem
Boris Masník – tichý služebník animovaného filmu
Rozhovor s režisérem filmu Legenda o Nepočujúcich - Romanem Poláškem
Novozélandská hymna v novozélandském znakovém jazyce
« « « VÍCE « « « VÍCE « « «

nejčtenější články z rubriky 
INTIMITA - výstava neslyšících fotografů
Grafik a malíř Michael Trousil: „I na počítači se dá malovat"
Pražské metro aneb jak se vám líbí…?
Vnímání hudby
Neslyšící umí dobře fotit
Musíš být neslyšící, abys tohle pochopil (báseň)
Variace v umění i životě
Tanec mi dává pocit svobody
Nedoslýchavá výtvarnice a fotografka
Jak tráví neslyšící svůj volný čas (TKN)

uživatelé 
Online
registrovaní: 0
neregistrovaní: 9
celkem: 9
Přihlášení

ikonka 

aktuality 
Miroslav Donutil čte pohádky pro nejmenší. Pro
Poznej své kořeny - dožínky a posvícení
Jonathan Livingston Racek - experimentální forma
Kurzy znakového jazyka
Neslyšíte? Nevadí. Pusťte si Hopsasa na Déčk
12. ročník tenisového turnaje Praha Open

RSS kanály 

[CNW:Counter]