Slyšící děti neslyšících rodičů – CODA organizace

V následujícím článku se dozvíme něco více k tématu „slyšící děti neslyšících rodičů, tzv. CODA“ ataké o organizacích, které CODA sdružují, a o akcích, které slyšící děti neslyšících rodičů pořádají. Jak je to v zahraničí a jak je to u nás?

Na úvod

„Někdy jsem plný hněvu, bezmoci apodobných pocitů. Například když s někým mluvím o svých rodičích. Nemůžupo lidech ale chtít, aby tomu rozuměli, a možná, že ani nechtějí. Připadám si,jako bych rodiče předhazoval vlkům. Tím myslím naše sousedy a své přátele. Aždoposud jsem si to neuvědomoval, ale skutečně je svým způsobem nenávidím.Nenávidím je proto, že se na to nikdy nezeptají… Jen tak prohodit, ten znakový jazykje ale krásný, nebo nejsou ti tvoji rodiče úžasní? To opravdu nedělá mnoholidí. Je to tak vzdálené jejich životu. Můj život, mí rodiče, to vše je slyšícím lidem vzdálené…“ (Preston, 1996, s. 45).

Mnoho slyšících lidí, kteří vyrůstali čivyrůstají v neslyšící rodině, sdílí podobné pocity frustrace, až vzteku,když se pokouší o vysvětlení toho, co to je hluchota, jací jsou jejichneslyšící rodiče, jak se jejich rodiče naučili číst či řídit auto. Jak je možné, že mají slyšící děti a jak je – slyšící potomky – naučili mluvit… A naopak: „Když jsme byli v klubu neslyšících nebo samy se sestrou,nepotřebovaly jsme se o našich bavit. A se slyšícími jsme se o tom bavit nechtěly. Oni byli ti, kdo nám vštěpovali, že jsme jiní.“ (Preston, 1996, s. 50).

Podle Prestona (1996) je pro slyšící potomky neslyšících rodičů společná „dvojznačná identita“ – mluvenouřečí se identifikují se slyšícími lidmi, komunikací ve znakovém jazyces rodiči a s ostatními neslyšícími se začleňují do světa neslyšících.Liší se tedy od majoritní společnosti slyšících, protože bez potíží komunikujís neslyšícími, a liší se od svých neslyšících rodičů, protože mohou mluvita slyšet. To je může utvrzovat v domnění, že jsou výjimeční, ale zároveň mohou pociťovat, že k nikomu nepatří.

V úvodu jsem si dovolila citovatukázky z rozhovorů se slyšícími potomky neslyšících rodičů, které jsou součástí knihy Paula Prestona (viz seznam použité literatury v závěru článku – pozn.red.). Tento autor má sám neslyšící rodiče a vesvé publikaci se zabývá pocity lidí, kteří vyrůstali v neslyšícímprostředí. Na tomto místě je nutno podotknout, že ne všichni slyšící potomcineslyšících rodičů sdílejí stejné zkušenosti a vnímají své dětství a rodinujako něco odlišného. Mnozí z nich kladou důraz na to, že své rodiče a jejich hluchotu berou jako normální stav. „Mí rodiče mě milují proto, že jsem jejich syn, ne proto jestli jsem slyšící či neslyšící. Hádáme se, protože je to můj otec, ne proto, že by byl neslyšící.“ (Preston, 1996, s. 59).

K tomu, abych se začala zabývat myšlenkou CODA (jedná se o zkratku názvu organizace Children OfDeaf Adults a označuje seskupení slyšících dětí neslyšícíchrodičů) a příslušností k této skupině lidí, mě přivedla především reakceneslyšících lidí, style='kteří mě začali označovat jako CODAtlumočníka. Jako dítě neslyšících rodičů jsem se samozřejmě potýkalas řadou podobných pocitů, které jsou interpretovány v rozhovorechv publikaci výše zmíněného autora Paula Prestona. Ale vzhledemk tomu, že v České republice doposud neexistovala žádná organizacesdružující slyšící děti neslyšících rodičů, nedovedla jsem si představit, coobnáší podobné setkání s dalšími jinými slyšícími potomky neslyšících rodičů, a doposud jsem ani necítila potřebu záměrně vyhledávat ostatní CODA.

Postupem času jsem ovšem zjišťovala,že pokud se budu chtít nadále pohybovat ve světě neslyšících, ať už jakotlumočník, učitel nebo pouze jako člověk, který má mezi neslyšícími řadu přátel, potřebuji si ujasnit svou pozici, své postavení.

Situace týkající se coda organizací v zahraničí

CODA je mezinárodní organizace, která byla založena v roce1983 v Kalifornii v USA za účelem zvýšení povědomí o rodinách, ve kterýchvyrůstají slyšící potomci neslyšících rodičů. Tento záměr je doprovázenzajišťováním vzdělávacích příležitostí pro tyto lidi a zajišťováním aktivitvedoucích k jejich individuálnímu růstu a uvědomování si sebe sama jako součásti slyšící/neslyšící společnosti. (http://www.coda-international.org/resources.html)

Členovététo neziskové organizace se pravidelně scházejí při různých příležitostech. Jednouz nich je mezinárodní konference, která se koná vždy jedenkrát do roka.Zde se setkávají také členové ostatních národních CODA organizacíz různých států světa. Největší počet členů má ovšem  kmenová organizace CODA v USA.

První CODA konference se uskutečnila v roce 1986 v kalifornskémFremontu. Od tohoto roku se koná každoročně ve Spojených státech amerických.Výjimka nastala v roce 1999, kdy CODA konferenci organizovali členové zAustrálie a vloni, v roce 2007, kdy se CODA konference konala v Evropě. Vednech 16. - 22. 7. 2007 se totiž v Madridu konal 15. Světový kongres Světovéfederace neslyšících a řada účastníků tohoto kongresu z řad CODA si pobytve Španělsku prodloužila, a tak celkem 120 osob z 16 států: Austrálie, Brazílie, České republiky, Holandska, Itálie, JAR,Kanady, Kosova, Německa, Norska, Nového Zélandu, Rakouska, Švédska, Turecka, VelkáBritánie a USA, se zúčastnilo style='mezinárodní CODAkonference konané poprvé v Evropě, konkrétně v Barceloně, a to ve dnech 26. – 29. 7. 2007.

Dostupnost místa konání této konference, oproti předešlýmročníkům, byl jeden z mnoha důvodů, proč jsem se rozhodla zúčastnit setohoto mezinárodního setkání. V rámci čtyřdenního setkání se nabízelyrůzné workshopy, do kterých se jednotliví CODA účastníci zapojili podle toho,co je zajímalo, příp. co sami prožívali. (např.: CODA a rozvod rodičů, CODA avýběr partnera, CODA a narození vlastního dítěte a vztah neslyšících prarodičů k němu, CODA a tlumočení rodičům v dětství, atd.)

Je pochopitelné, že každý z nás pochází z různéhoprostředí a velká rozdílnost přirozeně způsobuje, že ne každý CODA má potřebusdílet své zkušenosti s ostatními, kteří pocházejí z podobnéhoprostředí (jde např. o různost ve zvoleném způsobu komunikace v rodině,kdy ne všichni CODA se svými rodiči při komunikaci užívají znakový jazyk; můžejít o rodiny, kde jsou všichni členové po generace neslyšící, pouze dítě senarodí slyšící; …). Něco ale bez rozdílu bylo společné všem a zmiňuje se o tom již citovaný autor Paul Preston – v rámci setkání všichni sdílelihistorii kultury neslyšících včetně častého tlaku a stigmatizace ze stranyslyšících, stejně tak společného pocitu z neúplného splynutí se světem neslyšících. A právě možnost podobných setkání je jednouz příležitostí, jak podobným pocitům předcházet a najít pro ně vysvětlení.

Letošní CODA konference se opět konala v USAv Indianapolis a zúčastnilo se jí téměř 300 členů, především ze Spojených států amerických.

Pro úplnost by bylo vhodné objasnit ještě pojem KODA, který bývá často s pojmem CODA zaměňován.KODA (Kids Of Deaf Adults) je označení proorganizaci jedinců mladších 18 let, kteří mají neslyšící rodiče, kdežto jejísesterská organizace CODA je sdružení určené pro slyšící potomky neslyšícíchrodičů, kteří hranice 18 let již dosáhli a dobrovolně se rozhodli stát se členy tohoto seskupení ( http://www.mmkoda.org/).

Náplní činností KODA organizace je např.pořádání prázdninových a víkendových pobytů, pikniků a setkání slyšících dětíneslyšících rodičů, pro které je velmi důležité sdílet své osobní zkušenostis ostatními dětmi, které pocházejí ze stejného prostředí. Péče je věnovánarovněž jejich neslyšícím rodičům. Zde je cílem připravit rodiče na různéokamžiky, které mohou při výchově nastat. Sluchově postižení rodiče by si mělidíky těmto aktivitám uvědomit, že jejich slyšící děti často čelí specifickýmsituacím, které vyplývají právě z jejich postavení, kdy jsou „jednou nohou ve světě slyšících a druhou nohou ve světě neslyšících“.

Situace týkající se CODA v ČR

Spolupráce s  Karlem Redlichem,který má také neslyšící rodiče, a moje účast na CODA konferenciv Barceloně vyústila v organizaci prvního setkání CODA z ČR dne3. 5. 2008 v Praze, kde se potkalo14 účastníků. Cílem bylo seznámitpřítomné s plánem Karla Redlicha založit občanské sdružení slyšících potomků neslyšícíchrodičů v ČR. Naprostá většina přítomných myšlenku podpořila a postupně se ujasňovaly cíle a aktivity připravovaného sdružení.

Činnost občanského sdružení CODA – slyšící potomci neslyšících rodičů, o. s.(zkratka CODA, o. s.), jehož registrace na Ministerstvu vnitra České republikybyla úspěšně provedena ke dni 13. 6. 2008, vychází z následujícíchmyšlenek mezinárodní organizace CODA, které byly formulovány Millie Brother dne 21. 8. 1987

( http://www.coda-international.org/artisticcoda.html):

Co je a co není CODA

CODAje organizace založená na předpokladu, že slyšící potomci neslyšících rodičůmají v této společnosti stejná práva a pracují na této myšlence a respektují ji…

CODAnejsou „mluvící ústa“ neslyšících lidí, nevěříme tomu a neztotožňujeme se s tím, že by slyšící měli mít monopol nad sebeuvědomováním neslyšících…

CODAje skupina, ve které se lidé setkávají, společně přemýšlejí a plánují další společné aktivity založené na sdíleném dědictví…

CODAnení skupina sebelítostivých stěžovatelů (reptalů), soustředěných na pomlouvání a očerňování kohokoliv z komunity slyšících či neslyšících…

CODAje možnost – volba, která před tím nikdy neexistovala…

CODAnení jediná odpověď pro všechny slyšící potomky neslyšících rodičů…

CODAje organizace, která rozpoznává a poukazuje na jedinečnou hodnotu našehospolečného zázemí a podporuje myšlenku být hrdý a pyšný na naše „bikulturní“ zkušenosti…

CODA neníorganizace schvalující jednání lidí, kteří zneužívají svého zázemí a svých zkušeností z bikulturního prostředí k manipulativním účelům…

CODAuznává a chápe triumf a bohatství, ale také soužení a trápení vyplývající ze zkušeností nás všech, kteří se pohybujeme mezi dvěma světy…

CODAse nezabývá pouze negativní nebo pozitivní stránkou našich bikulturních zkušeností (nerespektuje černobílé vidění)…

CODArozpoznává a poukazuje na bohatou rozmanitost a různost uvnitř komunity neslyšících a z toho vyplývající individualitu každého CODA dítěte…

CODAnezobecňuje naše zkušenosti do takové míry, abychom ztratili vlastní identitu…

CODAje místo, kde se můžeme smát, plakat, vtipkovat, mluvit, křičet, či rozumět si navzájem…

CODAnepodniká nic z výše uvedených aktivit na účet našich rodičů či někoho z komunity neslyšících…

CODAnejsem jenom JÁ, CODA jsme MY….

Na závěr si dovoluji charakterizovat hlavní aktivity nově vzniklého občanského sdružení CODA o. s. v Českérepublice, na kterých se shodli účastníci výše zmíněného prvního setkání CODA z ČR: …organizovat a pořádat setkání dospělých slyšících potomkůneslyšících rodičů za účelem vzájemného sdílení svých zkušeností a „objevování“sebe samých; umožnit slyšícím dětem neslyšících rodičů, aby mohly poznatněkoho, kdo je „stejný“ jako ony, kdo by jim sdělil, že jejich rodiče„jsou v pořádku“ a přiblížil jim i jejich jinakost; pořádat besedys neslyšícími rodiči, kde by dospělí CODA na základě vlastnízkušenosti mohli přiblížit neslyšícím rodičům postavení jejich slyšících dětív rodině; pořádat semináře a tematická setkání pro tlumočníky, příp.pořádat besedy se slyšícími rodiči neslyšících dětí, kde by CODA mohlislyšícím rodičům pomoci uvědomit si, že hluchota nebrání člověku vést plnohodnotný život; apod. (Redlich, 2008).

Použitá literatura a hypertextové odkazy:

PRESTON, P. Mother Father Deaf: Living Between Sound and Silence. Harvard University Press, 1996.
EDLICH, K.: I. setkání CODA. In Unie – časopis České unie neslyšících. 2008, č. 7-8, s. 19.
CODA International, Inc. lang=ES < http://www.coda-international.org/resources.html>
Kids of Deaf Adults, Maryland Metro < http://www.mmkoda.org/>
CODA International, Inc.; Artistic CODAs < http://www.coda-international.org/artisticcoda.html>