Jít správnou cestou; Rozumět světu očima

Jit správnou cestou, perspektivy a alternativy rodin s neslyšícím dítětem
Rozumět světu očima, sbírka zkušeností neslyšících, nedoslýchavých lidí, nositelů kochleárního implantátu a rodičů

To jsou názvy dvou nových publikací, které se nám podařilo pískat do knihovny FRPSP od německého sdružení GIB ZEIT, vzájemné iniciativy rodičů neslyšících dětí a jejich přátel. Obě knihy jsou poskládány z autentických textů, dopisů, příběhů, povídek i básní od neslyšících i slyšících autorů, dětí, matek, otců, vychovatelů z Německa, USA, Velké Británie, Francie nebo Holandska. Společným tématem všech těchto příspěvků je hluchota a to, co s ní souvisí, kultura neslyšících, znakový jazyk či 'zkušenosti rodičů a nositelů kochleárních implantátů.

My vám v naší ukázce představujeme několik velmi čtivých a působivých útržků z obou knih. První příspěvek je od dívky, která přišla o sluch v sedmi letech, druhý je od dvaašedesátiletého nedoslýchavého muže. Poslední text je od matky neslyšícího dítěte, která svému synovi píše dopis.

Proč? Lesley Knight, Anglie, 1999

Meningitis: dvojité vidiny, snaha poslouchat lékaře, bolesti hlavy, pak halucinace, strašlivé sny a škrábání nehty po zdi až krvácejí, nakonec temnota. Najednou křičím a probouzím se, moji rodiče jsou tady, měsíc jsem ležela v komatu. Probírám se, od této chvíle v mém dalším životě už nikdy nic neuslyším, je mi sedm let.

O Vánocích jsem doma, lidé se na mě smějí, mluví se mnou, avšak já nerozumím, co říkají.

Ale třpytící se stromeček se mi líbí.

Po návratu do školy jsem každý den oddělena na dvě hodiny od mých kamarádů, přichází ke mně paní a učí mě. Když na mne učitelé mluví, zlobí se, protože jim nerozumím, ostatní děti se smějí.

Je mi devět let, škola se náhle mění, musím daleko od domova přes kopce do obrovského starého domu, je plný dětí, které k mluvení používají ruce. Stýská se mi, až do víkendu domů nemůžu. V noci se pokouším nebrečet a vzpomenout si na všechny ty písně, které jsem před tím slýchala.

Å kola mě baví, mám spoustu přátel a nakonec se také učím používat ruce k mluvení. Jednoho dne mě vezmou do vzdáleného místa, jiného velkého ho starého domu, kde musím dělat nějaké komické hry a vyprávět, co chybí na obrázku.

Letní prázdniny jsou pryč, a já se musím vydat na dalekou cestu, jedu do nové školy. Rodiče mě doprovodí znovu do toho stejného starého domu, kde jsem dělala ty komické hry, a řeknou mi, že to byly přijímací zkoušky na další školu. Políbí mě na rozloučenou a opouští mě, mají u toho takový výraz v obličeji, jaký jsem u nich nikdy předtím neviděla. Proč pláče můj otec?

Musím tady zůstávat, už nemůžu zpátky domů ani na soboty a neděle, až do pololetí. Co mám jen dělat, mám pocit, že si přeji umřít, chci domů. Čas utíká, učím se přizpůsobit, ale nemůžeme tady mluvit rukama, když to uděláme, jsme potrestáni. Celou dobu musíme mluvit, výuku řeči a mluvení máme v místnosti s komickými přístroji, které různě reagují, když někdo vydá zvuk.

Vynadají mi, když nedokážu správně vyslovit slovo "kostel", a moje kamarádka musí přede všemi stát za trest, že byla přistižena při "mluvení rukama".
Je mi osmnáct, čekám na otce, který mě naposledy v mém životě veze domů ze školy. Naposledy se za školou otáčím, začínám nový život.

Jsem doma, jsem šťastná, jen mi schází všichni mí přátelé. Ukončili školy a vrátili se do jejich domovů, všichni žijí daleko ode mne. Píšeme si dopisy a těšíme se na pošťáka, chodí ale málokdy. Jednou u nás potkám neslyšící paní, ale nerozumím jí, ona totiž znakuje. Podívá se na mě, je vidět, že ji to mrzí. Sama sebe se ptám, proč vlastně neumím znakovat?

Mám práci, u pohovoru se mě pán za stolem ptal, jestli umím číst Braillovo písmo, řekla jsem mu, že jsem neslyšící, ne slepá. Teč je mi devatenáct a už umím neodporovat tomu, co pán říká. Patří totiž mezi ten typ lidí, co mají vždycky pravdu. Já jsem přeci duševně na úrovni sedmiletého dítěte, když jsem ohluchla v sedmi, co já asi tak můžu vědět!

Jsem vdaná, můj muž je také neslyšící, chodili jsme spolu do stejné školy, proto neznakujeme, ale oba mluvíme. Často si pomyslím, že ostatní lidé vypadají, jako kdyby nerozuměli tomu, co říkáme!

Mám dceru, je mi dvacet tři let. Když mi ji dají po narození do náruče, křičí tato dokonalá panenka a doširoka otevírá oči, ale já ji neslyším. Najednou mne napadá, jaký má asi hlas, a poprvé si přeji, abych mohla slyšet. Když je jí rok, zkouší slyšící lidé z našeho okolí za pomoci různých chřestítek a gongů, zda slyší. Konečně je odpověč zde, říkají ale, že moje holčička je neslyšící. Jsem z toho zoufalá, i ji čeká život plný boje a zármutku. Také druhé dítě, syn, se narodí neslyšící.

Dny ubíhají, děti rostou, a každý týden nás navštěvuje milá paní, která syna s dcerou učí "správně" vyslovovat a používat sluchadla. Nechce, aby komunikovali znakovým jazykem. Mně po ohluchnutí zůstal aspoň hlas, ale moje děti se narodily do úplné hluchoty, a je tak těžké pozorovat, jak bojují, ale ta paní říká, že je jim to ku prospěchu.

Děti chodí do "normální" školy mezi slyšící, je to jen kousek od domu, mají přátele a jsou spokojené. Ale ve škole se dobře neučí, učitelé si stěžují, že se nesoustředí, ve třídě vyrušují. Když s nimi o tom doma mluvím, říkají: "Ale mami, my nedokážeme rozumět". Po roce a půl bojů, dopisů a starostí je rozhodnuto, že by děti měly chodit do školy pro neslyšící. Lidé, kteří mi říkali, jak je nutné mluvit, mě varují před znakováním, ale nyní jsem opravdu "hluchá" k jejich radám. První den v nové škole dceři a synovi div nevypadnou oči z důlků. Ostatní děti jim mávají a ony vypadají jako slunce, co vyšlo z pod mraků. Na cestě domů je pozoruji ve zpětném zrcátku v autě, jak zkouší své jméno ukázat prstovou abecedou.

Manželství se rozpadá, jako když sníh taje na slunci, rozvádíme se, je mí třicet. Děti jsou ve škole spokojené, učí se tak rychle, že mám problémy udržet s nimi krok. Jejich ruce se pohybují tak rychle a esteticky, jsou to dvě docela nové děti.

Mám novou práci, pracuji s neslyšícími lidmi v centru pro sluchově postižené osoby. Jen zírám a uvědomuji si všechny ty nespravedlnosti, které jsem ve svém dosavadním životě zažila. Je tolik předsudků a diskriminace proti neslyšícím lidem, co s tím můžeme dělat?

Mám nádherné neslyšící přátele, kteří mi poprvé ukazují, jaké to je používat správně znakový jazyk, využívat tlumočníka, najednou se mi otevírá docela nový svět a vidím, co mi chybělo, co jsem všechno mohla dokázat, kdybych od začátku znala znakový jazyk.

Jsem znovu vdaná, můj muž je slyšící, je tlumočníkem znakového jazyka, otevírá mně i mým dětem nový svět. Vypráví nám o zvucích a tónech, o letu motýla, který narazí na sklo, o hlasech lidí, a my mu také ukazujeme jiný svět, věci, kterých si on očima nevšimne, a že i hluchota má své kouzlo.

Když jsem tehdy v sedmi letech ohluchla, ptala jsem se matky: "Proč jsem neslyšící?" Říkala: "Má to nějaký důvod, všechno má svůj důvod." Já jsem ale žádný "důvod" dosud nenacházela. Ted' ale vidím, že jsem chytřejší, hodně jsem se naučila a mám v sobě odvahu a důvěru a oheň. Ten bych bez ztráty sluchu v sobě asi nikdy neměla. Jsem šťastná, že jsem neslyšící, že patřím k úžasné kultuře, že mám děti, a kráčím se zvednutou hlavou.

Zuřící sněhová vánice, Laurel Christi, USA

Být nedoslýchavým je snad tou nejvíce frustrující věcí, která může člověka v životě potkat. K neslyšícím opravdu dobře nepasuji, komunita neslyšících lidí totiž pohlíží na každého, kdo může telefonovat a komunikuje bez znakového jazyka za někoho, kdo do ní nepatří. Ani slyšící člověk si jednoduše neuvědomí, co to znamená nerozumět, když s někým rozmlouvám nebo když sleduji rozhovor někoho jiného. Někdy si přeji, aby byli lidé, kteří by frustracím nedoslýchavého člověka rozuměli. To by se ale musel najít někdo, kdo by napsal knihu "Jeden den života nedoslýchavého člověka". Muselo by tam být popsáno všechno, od počátku dne, kdy člověk nerozumí rádiu, až po konec večer, po totální vyčerpání z koncentrování se na ústa jiných lidí.

Představte si toto:

Venku zuří sněhová vánice a je dvacet stupňů pod nulou. Stojí tam dva domy, vzdálené jen kousek od sebe. Oba domy jsou obrovské, nabízejí dostatek místa pro stovky lidí. Díváte se do okna jednoho domu, vidíte několik lidí v osvětleném pokoji, kteří se smějí a hovoří spolu. Je jim teplo a jsou v suchu, mají dost jídla. Ve druhém domě se odehrává téměř stejná scéna, jen s tím rozdílem, že lidé uvnitř v pokoji spolu nemluví, ale znakují. A právě uprostřed mezi oběma domy stojí nedoslýchavý člověk. Klepe na okna a dveře a chce být vpuštěn dovnitř, lidé z obou domů se na něj s nechutí dívají (pokud vůbec) a odstrkují ho pryč. Místa je tam dost, ale nedoslýchavého dovnitř nevpustí. Tak, takto vypadají pocity nás nedoslýchavých, které nás přepadají, když se setkáváme ve společnosti s druhými lidmi, ať již tito lidé slyší nebo neslyší.

Jsi tolik úspěšný, že jsem něco takového neočekávala u žádného z mých dětí. Ve sportu, ve škole i ve společenském životě sis vydobyl dobré jméno.

Často, když ráno slyším zpívat za oknem ptáka, zavřu oči a myslím na tebe. Sladký zpěv ptáka mě nutí myslet na to, jestli, i když nemůžeš slyšet zvuk mého hlasu, vidíš, cítíš a jsi schopný uchopit tu lásku, kterou ti dávám. Vzpomínám si, jak jsem na tebe při zápasnickém závodě, kde jsi soutěžil, přes řady lidí ukázala "Mám tě ráda". Jsou chvíle, kdy hlas není možné slyšet, zato ruce mluví nahlas.

Dopis matky neslyšícímu synovi, Dorina Byers, USA

Milý Richi,
když jsem se prvně dozvěděla, že neslyšíš, byla jsem v šoku. V mojí ani otcově rodině nebyl nikdy žádný neslyšící. Lidé se ve stejné situaci často ptají ..proč?". Já jsem se o "proč?*' nestarala, spíše jsem měla radost, že žiješ a že mám syna.
Když jsi přišel s prvními znaky, uvědomila jsem si, že pokud chci být součástí tvého života, musím se také začít učit znakovat. Nyní, o mnoho let později, zůstávám stále jen pomalu znakujícím slyšícím. Důležité však je to, že se dál a dál snažím a můžeme spolu komunikovat.
Dát tě do školy pro neslyšící v Indiáne bylo to nejtěžší, co jsem kdy v životě musela udělat, zároveň to ale bylo také to nejlepší rozhodnutí. Vyrostl z tebe okouzlující mladý muž,
I když neslyšíš píseň ptáka, hudbu nebo lásku v mém hlase, můžeš jim rozumět skrze své oči, vcítění se a představivost.
"Je mi tě moc líto"... nikdy! "Přála bych si, abys slyšel"... nikdy! Mám tě ráda takového, jaký jsi. Jsem ráda, že jsem tvá matka.
S láskou máma

Boy, L; Stosch, U.: Auf Pfa-den gehen.. Sbírka textů a myšlenek. Kóln, 2001. Sign.: A 1081.94
Boy, L.; Stosch, U.: Die Welt mit den Augen verstehen. Kóln, 5. vydání, 2002.
Sign.: A 1080.94