Budova spolkového domu PSN v Praze-Modřanech
Pavle, jste předsedou Pražského spolku neslyšících, nejstarší organizace českých neslyšících. Letos jste oslavili 140 let své existence. Jak se Vám oslavy líbily?
Jsme spokojeni. V létě jsme společně s několika členy udělali důstojnou rekonstrukci našeho spolkového domu v Modřanech. V září se na výsledek naší práce během týdenních oslav našeho výročí přišlo podívat skoro 200 neslyšících. V sobotu 20. září na náš Společenský večer konaný v hotelu Pyramida přišlo celkem 350 návštěvníků.
Jak se vlastně takový neslyšící z ničeho-nic stane předsedou Pražského spolku neslyšících?
Členem naší organizace jsem už od mládí. V 17 letech jsem se stal nejprve členem klubu šachistů v Pražském spolku neslyšících. Tehdy se členové PSN ještě nescházeli v klubovně, ale v jedné hospodě na Žižkově. Po pár letech jsme se stěhovali do nové klubovny na Janáčkově nábřeží.
Během té doby jsem vystřídal několik funkcí v naší organizaci. Pracoval jsem například v klubu mládeže, později jsem byl předsedou na Smíchově v TJ Slovanu Svoboda Praha. Od roku 1991 jsem pracoval v I. Pražském sportovním klubu neslyšících, hospodářem jsem tam byl až do roku 2003. Od roku 1985 jsem členem ČSNS (Československý svaz neslyšících sportovců, od roku 1991 to je samostatný Český svaz neslyšících sportovců). Až do roku 2004 jsem tam byl také členem ekonomického výboru. Od roku 1985 jsem místopředsedou Pražského spolku neslyšících a od roku 1995 dosud jsem předsedou našeho PSN.
Proč se musel Pražský spolek neslyšících v posledních letech dvakrát stěhovat?
Klubovna na Janáčkově nábřeží se nacházela na nádherném místě, v centru Prahy, na břehu Vltavy. Ale s přibývající aktivitou a počtem členů nám už nestačila, byla malá. Potřebovali jsme jít do většího. Z tohoto důvodu se nám zdál velký čtyřpatrový dům v Radlicích, v ulici Na Neklance, přímo ideální. Ale i odtud jsme se museli v roce 2000 vystěhovat, protože radnice Prahy 5 měla s tímto domem jiné úmysly. Nové místo jsme našli na druhém břehu Vltavy, ve vilové čtvrti v Modřanech. Sídlíme tu od roku 2001.
Kolik zájmových klubů se tu teď nachází?
Klub dětí, mládeže, žen, seniorů, zahrádkářů, turistů, fotografů, šipkařů, ft a NEPAN-TO. Celkem tedy deset klubů. K tomu tu ještě pořádáme počítačové kurzy a kurzy znakového jazyka. A spolu s námi se zde nachází také I. Pražský sportovní klub neslyšících.
Máte, Pavle, ještě jiné zaměstnání kromě funkce předsedy PSN?
Teď už ne, věnuji se své práci naplno. Když jsem vyšel ze školy v Radlicích, nastoupil jsem do učení jako autoklempíř do frmy Fiat, kde jsem pracoval 20 let. V roce 1992 mi pan Lauermann nabídl místo ve Svazu neslyšících a nedoslýchavých v pražském Karlíně. Současně v té době, v letech 1993–2007, jsem nastoupil po svém tátovi do frmy VDA (Výrobní družstvo autoprůmyslu) v Praze na Smíchově. Tady jsem měl na starosti prodej autobaterií. Od roku 1995 jsem předsedou PSN a od roku 1996 i ředitelem Stacionáře Na Neklance. Od roku 2007 pracuji v tomto Centru denních služeb již na plný úvazek.
Mé koníčky jsou všestranné – vaření různých jídel a sport – fotbal, šípky, karty, šachy, cyklistika a jiné. V hokeji jsem reprezentoval neslyšící výběr ČSSR.
Děkuji Vám za rozhovor.
Připojte se! 