Bratislava je nádherné město. Dlouhý most, staré uličky, hezcí lidé a dobrá zmrzlina, l zde funguje svět sluchově postižených. Má ovšem za sebou velmi pestré období, o kterém když si necháte vyprávět, budete žasnout a žasnout. Pokud byste chtěli pochopit situaci na Slovensku z leteckého pohledu, celý článek by vypadal takto:
Slovenský svaz sluchově postižených vznikl v roce 1991 rozdělením svazu invalidů na čtyři části, na: sluchově postižené, zrakově postižené, tělesně postižené a lidi s vnitřním postižením. Vznikl tedy svaz sluchově postižených, který má tři zaměření: neslyšící, nedoslýchaví a rodiče sluchově postižených dětí. Takto to fungovalo do roku 2006, kdy na základě vážných problémů, které už několik let byly uvnitř svazu, Kongres slovenských sluchově postižených rozhodl o zániku svazu. Svaz zanikl a vznikly tři nástupní organizace - organizace sluchově postižených, která se zabývá věcmi nedoslýchavých, asociace neslyšících na Slovensku a asociace neslyšících dětí Slovenska. Tyto tři organizace mají zájem na poskytování sociálního poradenství a pomoci svým členům, kteří jsou u nich sdruženi. Svaz sluchově postižených vydává vlastní časopis Slovenský Gong a Asociace neslyšících spolu s asociací rodičů sluchově postižených dětí vydává časopis Infonep. Každá z těchto organizací dostala finanční prostředky od ministerstva.
Za tímto chladným stručným odstavcem se ovšem skrývá tolik nepochopeného a tolik potu a krve a křiku a nadávek a manipulací až je to neuvěřitelné. Stojí zde proti sobě nedoslýchavý a neslyšící. Každá strana má svůj názor, své smlouvy, své vytisknuté e-maily, účty, faktury, důkazy.
Bratislavu jsem osobně navštívila dvakrát. Jednou kvůli Svazu sluchově postižených a podruhé kvůli Asociaci neslyšících. Vznikli tedy dvě reportáže a obě uvádíme.
31. července 2007
Několik lidí se sešlo v kanceláři Slovenského svazu sluchově postižených. Každý z nich uplynulé období prožíval jinak. Někteří byli pouze pozorovatelé a jiní byli aktivně zapojeni do dění. Všichni ale mají společný základ: Zánik svazu je katastrofa, kterou nikdo z nich nechtěl.
„Kdo tady sedí? Lidé, kterým se nelíbí, co se stalo. A co se stalo? Neslyšící a nedoslýchaví se nerozdělili, protože nemohou spolu být, jak se tvrdí. Svaz spadl. Oddělila se skupina, která to chtěla. Velkým vykřičníkem je, že neslyšící, nedoslýchaví a rodiče neslyšících v členské základně svazu nevěděli, co se děje. Stalo se to bez diskuze v základních organizacích. Neregulérním způsobem," řekl pan Ing. Ferko - předseda sekce sluchově postižených při Radě vlády Slovenské republiky pro problematiku zdravotně postižených. Většina nedoslýchavých se shoduje na tomto: do svazu, který byl založen před 17 lety, přišla nová ředitelka - L. Šarinová a najednou se více prostředků z vlastních zdrojů začalo přesouvat na sektor neslyšících, a to bez schválení v nejvyšším orgánu, operace s finančními prostředky se staly nepřehledné, prostředky od sponzorů byly využívány hlavně tam, kde o to měla ředitelka zájem. To se zastupitelům nedoslýchavých nelíbilo. Paní Šarinová je totiž dítě neslyšících rodičů, tlumočnice znakového jazyka, takže preferovala aktivity neslyšících tam, kde byli její lidé i rodinní příslušníci. „ Chtěli jsme přesně vědět, jak a odkud přicházejí peníze a jak jsou rozdělovány. A z toho vznikla od nich neustále zdůrazňovaná lež, že nedoslýchaví dělají problémy. A předseda nedoslýchavých se nechal vyprovokovat situací a řekl, že pokud se způsob jednání ředitelky nezmění, svaz se může rozdělit. A tohoto návrhu se okamžitě chytila paní Šarinová i paní Benková a za půl roku byl rychle uspořádán mimořádný kongres. Tam bylo rozhodnuto, že svaz se nerozdělí, ale zanikne likvidací," říká paní Brázdovičová, šéfredaktorka Slovenského Gongu.
Paní Drobná, tlumočnice znakového jazyka od roku 1988, popsala, jak daný kongres probíhal. „Kongres tlumočila paní Znamenáková. A když přišlo k momentu hlasování, tak jsem si všimla velké nespravedlnosti vůči nedoslýchavým.
Nedoslýchaví měli dotazy a dožadovali se vysvětlení některých věcí. Ale neslyšící se koukali na tlumočnici, která již oznamovala: „ Tak neslyšící hlasujte, hlasujte" a sama zvedala ruku. Neslyšící viděli, že se už hlasuje a nedoslýchaví to nedokázali zastavit. Bylo odhlasováno, že svaz končí likvidací. Likvidace znamená, že neexistuje žádné nástupnictví."
V ten den, kdy svaz zanikl, vznikl nový svaz neslyšících, v kterém figurují opět stejná jména - Šarinová a Benková. K tomu vznikla Asociace rodičů neslyšících dětí, kde se paní Šarinová stala také statutárním zástupcem. Na Kongresu byla okamžitě vytvořena likvidační komise. Šéfkou likvidační komise se stala paní Šarinová. „Tohle nechápeme. Jak může být paní Šarinová v likvidační komisi. V této funkci musí být nezávislá a objektivní osoba," stěžují si zástupci Slovenského svazu sluchově postižených. Sluchově postižení, kteří nesouhlasili s rozbitím svazu, založili svůj Svaz sluchově postižených 11. listopadu 2006.
Paní Drobná neviděla důvod, proč by dobře fungující centrum v Trnavském kraji, nejlepším na Slovensku, mělo být zlikvidováno. Proto navrhla Správní radě Trnavského kraje založení Trnavské asociace sluchově postižených. Díky tomu vznikla Trnavská asociace sluchově postižených. „Nedělám rozdíl mezi neslyšícím a sluchově postiženým. Nedělám rozdíl mezi tím, kdo je členem naši asociace a kdo není v rámci Trnavského kraje. Pomáháme všem. Všichni žijeme společně, neslyšící, nedoslýchaví, rodiče i mládež, která má svou organizaci. Všichni jsou spokojeni. " oznamuje paní Drobná.
„Já jsem byl pouze pozorovatel. Ale už z toho můžu říct, že rozpadem svazu se neřešil problém neslyšících, neřešil se problém nedoslýchavých, ale tím se řešily osobní ambice té „úzké skupiny lidí", kterým šlo čistě o osobní zájmy. Osobní a politické a nenaplněné ambice nedaly prostor k diskuzi. Mají své kontakty na ministerstvu, kontakty na finanční zdroje a můžou si teď všechno dělat po svém," říká pan Dr. Groma ze Společnosti pro pomoc neslyšícím.
Zajímalo mě, jestli na zániku svazu není opravdu alespoň něco málo pozitivního. „Fakt je ten, že tato krize vedla k aktivizaci sil, k motivaci udělat něco jiného, spojit síly, nové asociace. Vznikají nová silná sdružení, které možná dokážou přesvědčit ministerstva, že právě ona jsou těmi, kdo reprezentují nedoslýchavé a neslyšící, nejen ANEPS pod vedením paní Benkové a Šarinové. O co více budou silnější tato nová sdružení a budou více vidět, o to víc bude ztrácet sílu ANEPS, tu sílu, která jim nenáleží, ale si ji přisvojují. " řekl na konec pan Groma.
„Ano, na troskách svazu vznikly a vznikají nové organizace sluchově postižených s různými zájmy. Chtějí společně spolupracovat ve prospěch celé komunity sluchově postižených v Slovenské republice. V této chvíli sdružuje 33 členských organizací sluchově postižených a jejich přátel. Tato organizace chce prezentovat zájmy všech sluchově postižených hlavně v jednáních se státními orgány a vládou, ale i v mezinárodním prostoru. Máme jasné představy, co chceme a jak to udělat. Vznik Asociace sluchově postižených je určitě pozitivním důsledkem zániku SZSP," řekl její prezident Ing. Ferko.
12. srpna 2007
Piju kávu s mlékem v kanceláři ANEPSu v Korytnické ulici. Paní Šarinová a paní Benková přede mě srovnávají stohy papírů a paní Šarinová začíná (ještě nikdy jsem nezažila nikoho, kdo by byl schopen mluvit tak plynule a tak dlouho bez přestávky, co lepšího si ovšem u ředitelky přát).
„Všechno je tady. Faktury, e-maily, smlouvy. Rozpad svazu je jako rozpad manželství. Vždycky jeden má pocit, že přišel zkrátka. Já za to nemůžu, že jsem dobrá. Umím sehnat peníze.
Nastoupila jsem v roce 2004. Původní ředitelka dostala infarkt. Na kongrese mě všichni zvolili. Všichni také věděli, že nemám vysokou školu a že pracuji jako tlumočník. Mám neslyšícího syna, neslyšícího manžela a taky neslyšící rodiče. Tatínek již zemřel. Bydlím 200 km od Bratislavy. Proč jsem tu práci přijala? Z jednoduchého důvodu. Vy jste viděla mého syna. Je nedoslýchavý. Mluví normálně, komunikuje, ale odmalička jako každý člen naší domácnosti musí ovládat znakový jazyk. Můj starší syn studuje speciální pedagogiku, příští rok končí a bude učitel pro neslyšící. Moje sestra je slyšící, pracuje jako tlumočnice, má neslyšícího manžela a syna. 5 tou problematikou žijeme celý život. Takže jediný důvod, proč tuto práci dělám, je ten, že nechci, aby můj syn až bude dospělý, řekl: Mami, ty jsi měla možnost něco změnit a neudělala jsi to.
Takže jsem nastoupila a začaly problémy. Problémy typu, že paní Brázdovičová nechtěla akceptovat ředitele, který nemá vysokou školu. Nechodila pravidelně do práce. Do docházky si psala, že přišla v 6.00 a odcházela ve 14.00. Ve skutečnosti chodila v 6.30 a odcházela ve 13.30. To je falšování docházky. Nevyhodila jsem ji, ale komunikovat se s ní nedalo, a proto jsem na tohle upozornila Ing. Lokšu, který v tom čase byl členem prezidia, protože mojí povinností bylo dávat zprávu o činnosti a pracovní disciplíně. Další den paní Brázdovičová nepřišla do práce dva dny, podle zákona bych ji mohla okamžitě propustit. Neudělala jsem to. Vždy jsem byla lidská. Řešila jsem to. A už jsem měla většího nepřítele. Potom se stalo, že paní Brázdovičová měla se svým manželem autonehodu a manžel na tom nebyl dobře a tak mě požádala, jestli by nemohla pracovat doma a pouze jeden den v týdnu by dojížděla do kanceláře. Já se ptám, kdybych byla ředitelka zlá, dovolila bych to? Ne. Já jsem to povolila. Dala jsem jí domů počítač, služební mobil. Vyšla jsem jí maximálně vstříc. To zlý člověk nedělá. Já jsem jí pouze řekla, že pro mě je důležitý výsledek. Mě je jed no, kdy bude pracovat a kde. Chci, aby časopis byl dobrý.
Další věc jsem chtěla udělat - Gong je časopis pro sluchově postižené, jedna z tiskáren, která zaměstnává sluchově postižené, je v Nitře. Naší povinností občanského sdružení je i pomáhat zvyšovat zaměstnanost sluchově postižených. Proto jsem chtěla, aby se náš časopis tiskl v Nitře. Paní Brázdovičová s tím absolutně nesouhlasila. Ustoupila jsem.
Na konci roku 2004 mám poslední e-mail s Ing. Lokšou. To byla poslední naše komunikace. Co se stalo přes Vánoce, nevím, ale od ledna 2005 až do konce kongresu 2006 Ing. Lokša jako podpředseda prezídia a předseda ústřední rady se mnou vůbec nekomunikoval. Skoro dva roky mě naprosto ignoroval a takhle se pracovat nedá. Hned v březnu 2005 na prezídiu předložil návrh na mé odvolání z funkce ředitelky. Důvody dal tři: psychická labilita (to by měl posoudit lékař), nemám vysokou školu (to jsem netajila, oni mě vybrali a věděli, že 1/5 nemám, a navíc ředitelka nynějšího svazu pí. Brázdovičová nemá ani maturitu), ovládám znakový jazyk (nepochopitelné).
Všichni lidé, které jste citovala - Drobná, Groma, Ferko, všechny jsem učila znakový jazyk já. O všech můžu říct že jej neovládají.
Paní Drobná byla hned od začátku šokovaná, že se někdo mohl stát ředitelem bez 1/5, protože ona sama má titul Bc.
Když začaly problémy ve svazu sluchově postižených vytvořil se na Internetu blok -komunikace. Nedoslýchaví tam ostře napadli mě i paní prezidentku. Paní Znamenákova je má kamarádka, kolegyně a napsala, že poprvé za mého vedení dostali odměnu. Paní Drobná si to přečetla a napsala, že jsem svině, že dáváme peníze jen těm, kdo nic nedělají. Peníze jsem rozdávala spravedlivě.
Na Internetu, samozřejmě již bez jména, se objevilo povídání o bývalé alkoholičce Šarinové. Já jsem na to odpověděla, že nevěřím, že tohle psala paní Drobná. Chtěla jsem ji zachránit. Lidé, kteří mě mají rádi, začali hledat, z kterého počítače to bylo pošlá no. Pak paní Drobná už se svým jménem napsala, kdo mohl o mě napsat takové věci, že i ona se ráda napije a moji kamarádi vystopovali, že to přišlo ze stejného počítače. Neudělala jsem nic. Za dva měsíce jsem se s paní Drobnou setkala u ní v kanceláři. Já se jí ptá m, píšou i jiní lidé z tvého počítače? A ona na to: Ne, oni mají svůj, tohle je jen můj počítač, kancelář si zamykám. Tak jsem jí poděkovala, že se mě zastala a že teď už vím, že ten hnusný článek a ten obhajovací článek byl poslán z toho samého počítače. Nic jiného jsem neudělala.
Pan Lokša s námi nekomunikoval. Nebyla žádna zpětná vazba.
Nárůst finančních prostředků byl obrovský a dovolím si být namyšlená, bylo to díky tomu, že jsem projekty dělala dobře. V roce 2005 přišli nedoslýchaví s tím, že si projekty budou dělat sami, tedy paní Brázdovičová. Já říkám, dobře. Ptám se: Potřebujete pomoct? Ne. Sami. Nedoslýchaví nedostali nic. Neslyšící peníze dostali. Kdo je na vině? Já? Podle nich ano. Oni si neřeknou: Na té Šarinové něco bude, ona je šikovná, budeme se držet jí, to bude výhodné. Ne. Udělali v roce 2006 projekty a zase nedostali peníze.
Někteří lidé o mně říkají, že mám kontakty na ministerstvu. No a co? Povinnosti ředitele je sehnat peníze. Navíc každý projekt dostane jiný člověk. Není možné ovlivnit rozhodnutí, který projekt bude přijat a který ne.
V roce 2004 jsme dostali o 400 tisíc více, v roce 2005 jsme dostali 4 miliony... Já se ptám, kdo na tom prodělal? Neslyšící ne. Ale svaz chtěli rozdělit nedoslýchaví. Vy píšete, že pan Lokša byl vyprovokovaný. Jak mohl být vyprovokovaný? Viděla jste ho? Je mu 46 let, má dva metry. On se dá vyprovokovat ženskou jako jsem já nebo Benková? Tomu absolutně nerozumím. Lokša rok a půl nekomunikoval. S nikým nekomunikoval.
Ještě dva týdny před osudným kongresem bylo zasedání ústředních rad, kde jsme se znovu snažili vysvětlit, v čem je problém, potom jsme svolali čistě jen nedoslýchavé, kde jsme ještě jednou poukazovali na to, že nemůže být v čele člověk, který vůbec nekomunikuje.
Na kongrese se zvolila likvidační komise. Každý měl právo si tam dát své tři lidi s tím, že kongres rozhodl, že by tam měla být bývalá ředitelka, která ovládá celkovou problematiku. Členové likvidační komise se setkali a jednohlasně zvolili mě za předsedu likvidační komise.
Nechápu, proč se lidé kteří na kongresu nebyli vyjadřují k průběhu kongresu. Vy ovládáte znakový jazyk, že? Prosím vás, ukažte mi větu: Prosím hlasujte. No vidíte. A paní Drobná říká: Paní Zemánkova hned zvedala ruku... ale jak jinak to chcete ukázat? Ptám se: Je paní Drobná odborníkem na znakový jazyk? Není. A já vám říkám, že bych si něj raděj i zlomila ruce nohy za to, že jsem takového člověka naučila znakový jazyk. Protože to je člověk, který nemá vztah k neslyšícím. A já? Já bych necestovala každý týden 200 kilometrů kvůli této práci, kdybych ten vztah neměla. A já ten vztah mám a moje práce je dobrá.
Ano, jsem dítě neslyšících, proto se snažím dělat rehabilitační pobyty pro sluchově postižené seniory. Mám syna. Vím, co to je mít nedoslýchavého dospívajícího syna. l pro ně se snažím dělat různé akce, tento rok byli v Bulharsku. Dělám tábory pro sluchově postižené děti, které jsou romské rasy a jsou to sirotci. Posíláme je na tábory, ty děti to mají celé zdarma. Dělám Mezinárodní den neslyšících, na tento rok jsme nedostali ani korunu, a přesto Mezinárodní den neslyšících je připraven na vysoké úrovni. Sehnala jsem výborné moderátory a potřebuji na ten projekt 400 tisíc korun. Já jsem ty peníze sehnala. Že jsem taková šikovná? Zastřelte mě."
Dopila jsem a jela domů.
Připojte se! 