Jak člověk pozná, kdo a co ve filmu říká? Slyšící televizní divák není na pochybách, kdo právě promluvil, třebaže mluvčí není zrovna v záběru. Podle charakteristické barvy hlasu a dikce může hovořící postavy od sebe rozpoznat sluchem, aniž by hovořící osoby viděl. Bez problémů rozezná hlas pana Nováka od hlasu pana Roubíčka, dokonce i od komorné, případně poštovního doručovatele či jiné osoby, pokud by se k nim cestou nějak připojila. Ba nemusí znát ještě ani jejich jména, ale bezpečně pozná, že mluví třeba čtyři různé osoby – a hlavně kdy a která promluvila a co a jakým způsobem pronesla.
Jakmile však zvuk vypneme, pak je divák, nyní ovšem pouhý pozorovatel „němého“ filmu, odkázán na titulky, pokud nějaké jsou. A náhle vše vnímá jinak. Nejpřehlednější je situace, kdy spolu hovoří jen dvě osoby, ukázněně se v hovoru střídají, nepřekřikují se. Například v rozhovorech Na plovárně či v pořadu Krásný ztráty a podobně. Zde k omylu těžko dojde. Také jsou příznivé situace v některých jednoduchých hraných seriálech, kdy vidíme do tváře postavy, která právě mluví, a když se navíc celkem přehledný děj odehrává v uzavřeném prostředí, kde je jen několik nám již dobře známých jednajících postav. Tehdy lze snadno vydedukovat z kontextu, kdo co říká. Dobrým příkladem jsou seriály typu Ulice či Ordinace v Růžové zahradě.
Daleko běžnější však jsou hrané akční filmy s rychlými dialogy, často i přes sebe jdoucími, kdy takto jednoznačný přehled o mluvčích nemáme. Problém také nastává, když je v záběru několik osob najednou, ale ani jedné z nich není vidět do tváře, promluví-li, přičemž je kontext nejasný.
Když někdo neslyší (a tedy logicky nemůže sluchem rozlišovat jednotlivé hlasy), pak při jednobarevných titulcích a často i nepřesném nasazení titulků do obrazu může být občas zmaten, než se v dialozích zorientuje. Na přemýšlení o tom, „kdo a co asi řekl“ totiž nemá moc času – musí se také dívat na obraz a sledovat další vývoj situace, neboť děj plyne dál... Dalším úskalím bývá, je-li promluva zahájena ve chvíli, kdy kamera zabírá něco zcela jiného. Například vidíme pomalý panoramatický záběr skrze park, pokračující k usedlosti přes schody až do haly. A celý ten čas vedou zatím „neviditelné“ osoby nějaký plodný dialog, aniž by se v obraze kterákoli z nich byť i jen mihla.
Mnohé nedoslýchavé diváky zachraňuje sluchadlo, jiné zas kochleární implantát. I v případě, že někteří z nich nerozumějí slovům, jsou často schopni aspoň rozlišit, zda hlas je mužský, ženský či dětský. Ale co ti, kteří neslyší vůbec nic a nemají se čeho zachytit v obraze ani v situačním kontextu? Radim Svoboda (2005, e-mail) popisuje: „Ztracený svět, ČT 1 (…) Všechny dialogy samozřejmě v jediné barvě, takže při záběru mimo hovořící postavu bez pomoci sluchu nevíme, kdo co řekl. V jednom záběru vidíme postupně utíkající mužské nohy, utíkající ženské nohy a utíkající dinosauří nohy a do toho titulky, kde kdosi něco křičí na kohosi. Na ústa nikomu není vidět, jenom ty nohy, a tak chudák divák aby hádal, zda promluvy pronáší muž, žena, či nakonec ten dinosaurus v záběru.“
Zvukovou cestou poznáme nejen to, o čem se hovoří, ale také, kdo to říká a jak to říká. Zvuk nám zprostředkuje informace o emocích ve chvílích, kdy hovořící postavě není vidět do tváře, nebo zda záměrně mluví polohlasem, aby jej kromě určené osoby ve filmu nikdo jiný neslyšel, a podobně. Text s pouhým přepisem dialogů nám tolik informací neposkytuje. Zvuk v sobě totiž nese v jediném okamžiku několikanásobně více informací současně a pouhý přepis obsahu dialogů je v mnoha situacích vhodný jen pro slyšící (či aspoň částečně slyšící) osoby, kterým plně stačí otevřené titulky ve filmech cizojazyčných. Těm divákům, kteří nemohou sluchem poznat, kdo a jak z „neviditelných“ mluvčích promluvil, by to měl zprostředkovat titulkář. Jaké k tomu volí prostředky a s jakými obtížemi se přitom setkává, si povíme příště.
Článek byl zpracován podle knihy „Problematika tvorby skrytých titulků u předtočených pořadů“ od autorů V. Strnadové a R. Koplíka.
Připojte se! 