Eva Michálková reprezentovala Českou republiku na Miss Deaf World. Dosud se o ní nic nevědělo. V červenci 2009 se v novinách MF Dnes objevil s touto slečnou článek, který u nás v redakci vyvolal smíšené reakce. Článek místy vyzníval zmateně, nevěděli jsme, zda je Eva opravdu neslyšící nebo slyšící. Eva sama nám vysvětlila, jak to všechno bylo.
Mohu se zeptat, jak jsi na tom přesně se sluchem?
Když mi byly tři roky, šla jsem s maminkou k doktorovi na vyšetření, protože jí bylo divné, že nereaguji na zvuky. Paní doktorka mě vyšetřila a řekla, že jsem jenom neposlušná. Po roce se situace nelepšila a mamince to stále bylo divné. Šli jsme tedy k jiné doktorce. Ta nám sdělila, že jsem neslyšící. A tak začíná můj příběh.
Mluvit tě naučila maminka?
Na začátku mě maminka naučila mluvit s pomocí knížky. Do ucha mi diktovala různá slovíčka. Dělala to tak dlouho, až jsem se je naučila říkat správně. Pak jsem začala chodit na logopedii, kam jsem docházela zhruba pět let. Měla jsem zde šikovnou paní doktorku, která mě naučila mluvit, přesně správně artikulovat, číst a psát. To byl zlom v mém životě. Právě tehdy se rozhodlo o mé budoucnosti – nebudu používat znakový jazyk.
Víte, celý život vyrůstám mezi slyšícími. Stačí, že se podívají na má sluchadla a rázem mě považují za neslyšící. Pro neslyšící, ačkoli nosím sluchadla a mluvím, budu slyšící. Když si sundám sluchadla, nic neslyším, jen třeba zvuky předmětů spadlých na zem.
A jak je to se znakovou řečí?
Patnáct let jsem mezi pojmy znaková řeč a český znakový jazyk nedělala rozdíly, jde pořád o stejnou věc.
Než jsem se zúčastnila soutěží Miss neslyšící ČR a Deaf World, seznámila jsem se přes moji známou se slečnou Jitkou H., která mi se znakovým jazykem na soutěžích Miss pomáhala. Občas se mi stalo, že jsem zaměnila slůvka a řekla „znaková řeč“. Po vysvětlení, proč se toto slovní spojení nepoužívá, jsem si na sebe dávala pozor a začala věci nazývat pravým jménem. Přesto je možné, že se občas spletu a použiji „znaková řeč“. To se mohlo právě stát i během rozhovoru s paní novinářkou z MF Dnes. Nepamatuji si, co jsem přesně řekla. Nerada bych lhala, je to však možné.
Celou dobu jsi chodila jen do školy mezi slyšící?
Iva Michálková (19 let)
Eva Michálková se narodila ve znamení
Blíženců. Od 1. do 4. třídy navštěvovala
ZŠ Novoborská na Praze 9, v 5. třídě
přestoupila na osmileté Gymnázium
Litoměřická na Praze 9, tehdy se
zaměřením jen na přírodní vědy.
Nyní je Eva v posledním
ročníku, oktávě, a příští rok bude
maturovat. Po maturitě se chystá jet na
čtyři měsíce do Kanady, kde bude
pracovat. Po návratu by chtěla studovat
na Metropolitní univerzitě v Praze,
obor Mezinárodní vztahy a diplomacie.
Zajímá se o jazyky, politiku, veřejné
dění, módu, hudbu, krásu a focení,
nejvíce však zbožňuje cestování.
S komunitou slyšících jsem se setkávala od útlého dětství, kdy jsem navštěvovala školku. Paní učitelky mě měly rády a s dětmi jsem vycházela. Horší časy přišly na ZŠ, kde jsem byla šikanována ze dvou prostých důvodů – měla jsem vadu sluchu a měla jsem chuť se učit novým věcem, takže jsem měla výborné známky, což děti špatně nesly.
V 5. třídě jsem úspěšně složila zkoušky na osmileté gymnázium, které doteď navštěvuji. Na začátku jsem měla problémy vycházet se spolužáky, ale teď, musím si na to zaklepat, je vše v pořádku.
Jak jsi reagovala, když jsi zjistila, že tě maminka přihlásila na Miss?
O tom, že mě maminka přihlásila, jsem neměla sebemenší tušení. Dozvěděla jsem se to až ve chvíli, kdy mi zavolal prezident soutěže pan Uhlíř, abych se dostavila na výběrové řízení. Byla jsem v šoku, ale zároveň jsem byla šťastná.
A jak se ti líbila atmosféra na Miss deaf World?
Miss se mi velice líbila. Nejprve jsem měla trochu obavy, zda mě soupeřky mezi sebe vezmou. Mluvím, neznakuji, jsem tedy pro ně slyšící? Stačí ukázat sluchátka, aby mi věřily, že jsem opravdu neslyšící? Tyto pochybnosti se později ukázaly jako zbytečné. Slečny mě mezi sebe přijaly naprosto bez problémů. Naučila jsem se od své kolegyně pár znaků a s neslyšícími zahraničními Misskami jsem se domlouvala pantomimou. :–)
Na volnou disciplinu jsem si vybrala tanec, se kterým mi pomáhala profesionální lektorka Katka E. z Dance Perfect.
Je pravda, že ses naučila žít v absolutním tichu, jak se píše v tom článku v MF dnes?
Ta novinářka z Mladé fronty Dnes se mě ptala, zda bych nechtěla jít na operaci. Odpověděla jsem, že ne. A ona tam pak napsala:
„Spíš by mi to uškodilo. Naučila jsem se žít v téměř absolutním tichu. Nijak mě to neomezuje.“
To jsem nepochopila, proč to tam o mně napsala. Ano, uškodilo by mi, kdybych šla na operaci. Operace by mi život spíše zkomplikovala. Kdybych ohluchla v 15 letech, bylo by to něco jiného.
Ale v absolutním tichu nežiji. Nosím sluchadla a díky nim slyším. Se svojí vadou jsem se naučila žít a beru ji jako součást svého já. Díky sluchadlům jsem na sebe pyšná, lidé si mě lépe pamatují („To je ta s těmi sluchadly“). Zkrátka, nesplývám s davem. Každý jsme výjimečný. Někdo umí krásně zpívat, druhý má nadání pro něco jiného a není zde jediný důvod, proč se o tento „dar od Boha“ okrádat.
Takhle vidíte, že ne vše, co novináři napíší, je pravda.
Jak ses naučila vnímat hudbu a jaký k ní máš vztah?
Hudba je moje vášeň. Poslouchám ji každý den. Líbí se mi elektronická hudba, taneční (trance, techno, RNB, house…), protože tam „cítím“ rytmus, dunění, vibrace.
Metal a punk a jiná „monotónní“ hudba pro mě jako neslyšícího člověka ztrácí smysl. Když se v rytmu ztratím, ať je to doma nebo na diskotéce, jednoduše přijdu k reproduktoru, sáhnu si na něj a hned vím, na čem jsem.
Evo, děkuji za příjemný rozhovor a držím ti palce.
Připojte se! 