XIV. ročník Národní přehlídky pantomimy a pohybového divadla Otevřeno

XIV. ročník Národní přehlídky pantomimy a pohybového divadla Otevřeno připadl tentokrát na termín 24.–26. dubna 2009. Účinkující všech věkových kategorií z různých souborů předvedli to nejlepší ze svého umění v kolínském Městském divadle. Své zástupce tu měli také neslyšící a nedoslýchaví. Tvořili zhruba 40 procent z celkového počtu přítomných. Těm z vás, kteří se festivalu nemohli osobně zúčastnit, budiž chabou náhradou můj stručný report z místa dění.

Přehlídka má svou osvědčenou koncepci už řadu let. Skládá se z workshopů (pracovní dílny), zkoušek, rozborových seminářů, vystoupení přihlášených souborů a vyvrcholením celé akce je večerní galapředstavení. Pojďme se na některé části podívat trochu podrobněji:

Workshopy

V posledních čtyřech letech se pořádají dva workshopy vedené předními odborníky zvučných jmen. Lektorský sbor byl složen z takových kapacit, jakými jsou Boris Hybner, Lada Lištvanová, Antonín Klepáč, Josef Tichý a Zuzana Smugalová. Pod jejich vedením se řeší praktické věci ovlivňující průběh i finální podobu představení: divadelní a hereckou technikou počínaje, přes zajímavosti z výtvarného umění a seznámení s osvětlovací technikou konče. Od účastníků je vyžadována aktivní spolupráce. Lektor jim předvede vlastní postup nebo náhled na určitou věc a nabídne způsob provedení. Neukazuje výsledek samotný jako spíš cestu k němu. Jde o doporučované metody, nikoliv o striktní pravidla; záleží na konkrétních účastnících, zda a jak těchto rad využijí a dál s nimi naloží. Dílny jsou velice dobře obsazené, ale aby měly seriózní dopad, je počet zájemců omezen na 12 až 15 lidí. V případě velkého zájmu se mohou workshopy opakovat, aby nikdo nepřišel zkrátka. Funguje i vzájemné předávání zkušeností – návštěvník jednoho workshopu předá nové poznatky svým kolegům.

Jeden z letošních workshopů s názvem „Tělo jako nástroj herce“ byl orientován na výraz hercova těla na jevišti. „Mladý člověk mívá často pocit, že žádnou pohybovou techniku nepotřebuje, že i bez ní mu diváci porozumějí. To je však omyl, který si nejeden adept herectví uvědomí příliš pozdě, kdy už se to dá jen těžko dohnat. Marcel Marceau kdysi vtipně popsal ideálního mima jako člověka s tělem osmnáctiletého mladíka a myslí padesátiletého muže,“ vysvětlil mi ředitel přehlídky a zkušený divadelník Jindřich Zemánek.

Druhý workshop se zaměřoval na práci s dětmi. Podporoval jejich kreativitu a fantazii. Děti měly za úkol vytvořit loutkové divadlo. K dispozici dostaly čtyři kufry plné nejrůznějších propriet, pomocí nichž si vyrobily loutky, vymyslely jednoduchý příběh a mohly ho přímo na místě zrealizovat. Zmiňované kufry jim posloužily jako jeviště. Jindřich Zemánek k tomu poznamenal: „Krásné je na tom to, že tady jsou slyšící i neslyšící děti pohromadě a vzájemně spolupracují. Neslyšícím dětem pochopitelně zprostředkováváme informace ve znakovém jazyce, aby všemu rozuměly a mohly s námi komunikovat, ale jinak nikoho nenapadne, že by se něčím lišily od ostatních.“

Rozborový seminář není specialitou pouze této přehlídky, jde o obecně používanou formu jakéhosi dialogu profesionálů s účastníky. Probírají se různé náhledy na určité pojetí konkrétní úlohy. Zásadní je, že se nejedná o žádný diktát ze strany lektorů. Každý z přítomných má možnost vyjádřit svůj názor, odůvodnit své kroky, vyslechnout si připomínky ostatních. Cílem je vést otevřenou diskusi, která by měla vyústit v co nejpřínosnější poznatky a otevřít možnosti scénického řešení.. A to se také daří. Jindřich Zemánek semináře komentuje slovy: „Z pozice organizátora usiluju o to, aby se členové lektorského týmu snažili své žáky motivovat pozitivním hodnocením. Pochvala a ocenění toho, co se jim povedlo, vždycky velmi pomáhá. Na druhou stranu je důležité, aby se uměli poprat i s negativními poznámkami. Úkolem profesionálů je nabídnout účastníkům možnosti, jak věci řešit, nebo se problematickým místům i vyhnout.“

Přehlídka a galavečer

Přehlídková část byla rozdělena do dvou dnů. Účinkující se sjeli ze všech koutů republiky, řada z nich už poněkolikáté. Sluchově postižené reprezentovaly soubory NEPAHK, PANTOMIMA S. I. a NEPANTO. Diváci měli příležitost zhlédnout téměř tři desítky představení s nejrůznější tématikou i divadelní formou. Některé kusy nutily diváka k zamyšlení, u jiných se člověk od srdce zasmál. Na své si přišli jak vyznavači pantomimy, tak pohybového divadla nebo tance. Ostatně ne nadarmo se festival jmenuje Otevřeno: je přístupný všem a má velice široký záběr. Pořadatelé jen usilují o rovnováhu mezi jednotlivými obory, aby se ve finále nesešli pouze protagonisti jednoho typu. K tomu slouží právě přehlídka, při níž se vyberou ty nejrozličnější a nejreprezentativnější kusy, které je pak možné vidět na slavnostním galapředstavení.

Tomu bývá vyhrazen sobotní večer, jenž je vrcholem celého festivalu (v neděli v poledne celá akce končí). Večerem nás slovem provázel Jan V. Kratochvíl a znaky Monika Boháčková se Soňou Procházkovou. Neměly zrovna lehkou úlohu, protože osobitý projev moderátora jim do jisté míry tlumočení znesnadňoval. Nezapřel svůj smysl pro humor a improvizaci, čímž diváky ohromně bavil, zato tlumočnicím občas přivodil horké chvilky. Zvládly to však skvěle.

Skupina NEPAHK celý galavečer zahájila scénkou nazvanou „Pavučina a berušky“. Středem zájmu byla krásná beruška, o kterou se ucházeli hned tři nápadníci.

„V jednom domu u kina“ žila ptačí rodina a na návštěvu nás k nim zavedla ZUŠ Šumperk. Pohybové studio Cyranovy boty pochází z Brna. Připravilo si ukázku z představení s tajemným názvem „… Židlení – živodlení“. Další v pořadí byla plzeňská taneční skupina NoTa s tancem nazvaným Leila v zemi kolotočů. Příběh „Ze života hmyzu“, předvedený Pantomimickou jednotkou Řeč, nám nastínil „současné problémy, strasti a slasti domácího hmyzu, žijícího v jedné domácnosti s lidmi“. PANTOMIMA S. I. svým výstupem naznačila, k čemu může dojít při „Setkání“ dvou generací. V choreografii „Kluci, počkejte“ ZUŠ Akordy Červený Kostelec jsme se přenesli do divočiny za všelijakými zvířaty. Pak se na scéně objevil Taneční a pohybový soubor Magdalena s velice emotivním vystoupením „Istanus“. Za zvuků naléhavé hudby odešli tanečníci z jeviště středem, a to doslova. Namířili si to, stále v rámci představení, přímo do diváckých řad. Na závěr první půlky večera nastoupila Taneční konzervatoř hlavního města Prahy se svým programem: „Chanson de la rue“, „To samo“, „Indigo Rose“.

Po přestávce patřilo pódium jedinému souboru – Originálnímu pohybovému divadlu Veselé skoky. Jejich naprosto odzbrojující taneční představení „Baby box“ nelze slovy popsat. Prostupuje napříč žánry, kloubí v sobě prvky grotesky, pantomimy, stepu, tance, pohybového divadla… a především dětskou hravost i trpké momenty dospívání a stárnutí.

Nadšené publikum

Překvapilo mě, že navzdory kvalitním výkonům účastníků, nebyl sál plný. Přitom ti diváci, kteří přišli, odměňovali účinkující bouřlivým potleskem a neskrývali své nadšení. Jejich zájem o divadlo byl upřímný, ale s ohledem na kapacitu sálu jich mohlo být více. Ptala jsem se sama sebe, čím to je? Stejnou otázku jsem položila i několika divákům a všichni mi řekli, že tu jsou letos poprvé. To považuji za dobré znamení. Festival tak není jen záležitostí dlouholetých aktérů a fanoušků, dokáže přilákat i nové lidi. Přesto mi to nedalo a zeptala jsem se hlavního organizátora Jindřicha Zemánka, jak je to se zájmem o pantomimu a pohybové divadlo vůbec. Tady je jeho odpověď: „Předně lidé dnes mají mnohem více příležitostí než v dřívějších dobách, jak naložit se svým volným časem. Zájem o pantomimu, pohybové obory a divadlo maličko upadá. Jednou z příčin je fakt, že v těchto oborech je potřeba dost dlouhá doba, než se dostaví nějaké výsledky. Cesta k úspěchu je trnitá a vzhledem k netrpělivosti mladých lidí jsou tato odvětví značně ohrožena. Dnešní mládež radši sáhne po tom, kde dostane výsledky hned, i když jsou to výsledky šizené. V případě pantomimy nestačí, aby se pro ni člověk na základě něčeho jen rozhodl. Musí se také nechat vést nějakým odborníkem, který ho správně motivuje. Oboustrannou motivaci bych dal dokonce na první místo. Společně s důvěrou a vytrvalostí jsou zásadními předpoklady dobré spolupráce a odpovídajícího výsledku. Tedy důležitější než peníze, i když bez nich se v dnešní době neobejdeme.“

Tím mě přivedl k další palčivé otázce – zda finanční krize dolehla i na kolínský festival. „Ano, musím přiznat, že jistý dopad měla i na nás. Peněz rozdělovaných na rok 2009 je podstatně míň než minulé roky. Opíráme se teď především o sponzory. Zjišťuju, že ani oni nemají na růžích ustláno. Žadatelů o sponzorské dary přibývá, zatímco peníze ubývají. Potřeby jsou vyšší, ale prostředky menší. Otevřeno trvá jen tři dny, přesto vyjde na 340–360 tisíc korun. Máme 220 aktivních účastníků, které musíme ubytovat, dát jim najíst, postarat se o ně. Naštěstí je naše přehlídka dobře vybudovaná i finančně zajištěná. Myslím, že děti žádnou krizi ani nijak nepocítily. Dostaly to, co v minulosti: prostor a vhodné podmínky k seberealizaci. Je tu výborný kolektiv, lidé si rozumějí a vycházejí si vzájemně vstříc. Panuje tu dělná atmosféra a vidím na lidech, že sem rádi jezdí. To je důvod, proč to děláme.“

Nutno podotknout, že přípravy trvají celý rok, nejsou záležitostí pár týdnů. Realizační tým je velmi rozsáhlý. Zahrnuje i spoustu dobrovolníků, kteří zůstávají pro většinu z nás v anonymitě. I jim patří zasloužený potlesk vycházející z řad publika.