Manifest neslyšících

Kultura Neslyšících

Neslyšící člověk, který se narodil jako neslyšící nebo mu byla diagnostikována hluchota v raném věku či později, není sám a ztracený, má možnost stát se členem kulturní a jazykové menšiny Neslyšících.

Jazykovou a kulturní menšinu z neslyšících lidí dovoluje vytvořit jejich společná komunikace ve znakovém jazyce, podobné osudy a problémy jednotlivých členů, jejich zkušenosti, společná historie, zvyky a tradice.

Neslyšící jsou navíc jednou z nejsoudržnějších menšin vůbec, protože je stmeluje velmi snadná vzájemná komunikace a naopak velmi nesnadná komunikace a tisíce každodenních nedorozumění s vnějším světem.

V poslední době se o neslyšících lidech mluví jako o jazykové a kulturní menšině Neslyšících – Neslyšících s velkým písmenem „N“ - Neslyšící lidé se identifikují s kulturní a jazykovou menšinou Neslyšících a vyznávají její hodnoty, zvyky a tradice a jsou hrdí na svou identitu Neslyšícího člověka.

Kochleární implantát

Kochleární implantát (KI) je funkční smyslová náhrada pro pacienty s velmi závažnou oboustrannou poruchou sluchu. Funguje tak, že obchází poškozené vláskové buňky a přímo stimuluje vlákna sluchového nervu elektrickými impulzy. Při operaci umístí chirurg vnitřní část implantátu pod kůži za ucho do lebeční kosti a svazek elektrod zavede do hlemýždě vnitřního ucha.

V ČR je operace plně hrazena zdravotními pojišťovnami.

Proč členové kulturní a jazykové menšiny Neslyšících nepřijímají s nadšením kochleární implantace????

Kochleární implantace nezachraňuje život. Jak je možné, že pojišťovny mohou tento typ operace plně hradit? Velké finanční částky vydané na implantace mohly být využity jinde – v případě závažnějšího narušení lidského života.

V případě kochleární implantace se jedná se o invazivní léčbu hluchoty. Neslyšící člověk není nemocný, hluchota je jeho jediným „nedostatkem“. I bez implantace může neslyšící člověk díky vhodné výchově vést kvalitní život – používat znakový jazyk a být členem kulturní a jazykové menšiny Neslyšících.

Mnozí slyšící rodiče neslyšících dětí jsou kvůli neobjektivním informacím, které získají od lékařů, přesvědčeni, že kochleární implantace je jedinou cestou k uzdravení jejich „nepovedených“ dětí.

Ale pozor!! Ve skutečnosti zdaleka ne každé implantované prelingválně neslyšící dítě* bude komunikovat mluveným jazykem, ne každé se naučí srozumitelně mluvit, dobře číst a psát česky, ne každé se bude chovat stejně jako dítě slyšící.

Tento zásah do organismu, mnohdy i malého a bezbranného, je nepřirozený!!

Neslyšící žena: „Nechtěla bych mít doma místo dítěte robota s magnetem a s počítačem v hlavě, robota, který je bez baterek nemožný.“ (osobní sdělení, listopad 2004)

Neslyšící muž: „Dát svému neslyšícímu dítěti kochleární implantát jen proto, že bych chtěl, aby slyšelo? To je jako před operací změnit syna na dceru, protože jsem si přál holčičku. Své důstojné místo máme ve světě jak kluci, tak holky, jak lidé slyšící, tak lidé neslyšící.“ (osobní sdělení, listopad/2004)

Neslyšící muž: „Znám jednoho prelingválně neslyšícího chlapce, který dostal implantát asi v šesti sedmi letech. Před tím byl klidný, pohodář. Teď se pořád ošívá, chvílí neposedí, nesoustředí se. Říká, že stále slyší nějaké zvuky, a to ho strašně rozptyluje. Myslím, že před implantací měl příjemnější život. Nutit zvuky někomu, kdo bez nich v pohodě žil, se mi zdá dost násilné.“ (osobní sdělení, listopad/2004)

Malé neslyšící dítě nemůže o svém životě samo rozhodnout. Rozhodují za ně jeho rodiče. A právě to je velký etický problém.

Existují zdravotní rizika samotné operace, např.: poruchy hybnosti, chuti nebo rovnováhy, ochrnutí, záněty, infekce apod. U dětí pod jeden rok věku s sebou riziko přináší i celková anestézie při operaci.

Většina odborné veřejnosti se o vážných zdravotních rizicích vůbec nezmiňuje a na negativa tohoto přístupu neupozorňuje.

Lékaři a pracovníci poskytující rodičům služby rané péče často nenabízejí rodinám různé možnosti pro vývoj a vzdělávání jejich neslyšícího dítěte. Často rodičům vůbec neposkytnou informace o kulturní a jazykové menšině Neslyšících.

Lékaři často rodičům neslyšících dětí, které jsou kandidáty na kochleární implantaci, doporučují nepoužívat znakový jazyk – přirozený jazyk Neslyšících. Doporučují především orální přístup výchovy, který je založen na použití mluvené formy jazyka. Tento postup je ale pro malé neslyšící dítě velmi obtížný. Tento postup lékařů se ještě výrazněji objevuje u dětí, u kterých už implantace proběhla.

Nejedno dítě čekající na kochleární implantát se ocitá v komunikačním a následně jazykovém, informačním, sociálním i citovém vakuu. V době, kdy dítě konečně podstupuje kochleární implantaci, mu jsou dva roky nebo pět, sedm či osm. Ztracená nejdůležitější léta v životě dítěti ani jeho rodičům už nikdo nevrátí.

Budou se tito odoperovaní neslyšící cítit jako lidé slyšící? Nebo i nadále spíše jako lidé neslyšící? Do jaké skupiny lid budou nakonec patřit? S jakým společenstvím se budou moci identifikovat?

Jistá omezení oproti lidem slyšícím budou mít tito neslyšící celý život. Protože byli vychováváni jako slyšící a neumí znakový jazyk, mezi neslyšícími se pravděpodobně budou cítit jako „cizinci“. Kochleární implantát tak často bere dětem možnost identity se skupinou Neslyšících.

Člověk s KI má v běžném životě mnoho omezení.

Musí se vyvarovat sportů, při kterých je riziko nárazu do hlavy. Nemůže použít kochleární implantát při plavání, kdy by mohlo dojít k narušení přístroje vlhkem.

Systémy detekující kovy a systémy proti krádežím, jako letištní detektory a systémy v obchodních domech, mohou vyvolat zkreslené zvukové vjemy.

Během startování a přistávání letadla mají cestující povinnost vypnout kochleární implantát, neboť jde o elektronické zařízení. V ten moment jsou tito lidé zcela neslyšící a neví si s touto situací rady.

Návrh

Apelovat na odborníky, aby poskytovali rodičům kompletní a objektivní informace o možnostech výchovy a vzdělávání neslyšících dětí – implantace není jediná možná cesta!

Brzdit pokles věkové hranice, kdy je kochleární implantát doporučován neslyšícím dětem. Zdůraznit skutečnost, že kochleární implantát má největší význam pro ohluchlé jedince.

Brzdit také pokles hranice velikosti ztráty sluchu, kdy je implantát dětem doporučován.

Šířit osvětu o životě Neslyšících lidí a o jejich kultuře mezi rodiče neslyšících dětí i mezi širší (slyšící) veřejnost.

Bořit zakořeněné mýty a předsudky související s jazykem a kulturou Neslyšících.

Dokázat, že jazyk Neslyšících, jejich mateřský jazyk - znakový jazyk - není primitivní jazyk. Je to přirozený jazyk, plní stejné funkce a je stejně hodnotný jako jazyky mluvené.

Ukázat, že Neslyšící mají příležitost být stejně dobří jako jejich slyšící vrstevníci. Na Neslyšící lidi není nutné nahlížet jako na zdravotně postižené. Mohou prožít kvalitní život i bez „vyléčení se“ ze své hluchoty.

Udržet existenci kulturní a jazykové menšiny Neslyšících a znakového jazyka vůbec.

Dohlížet na dodržování Úmluvy o právech dítěte:

Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, se zavazují respektovat a zabezpečit práva stanovená touto úmluvou každému dítěti nacházejícímu se pod jejich jurisdikcí bez jakékoli diskriminace podle rasy, barvy pleti, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního, etnického nebo sociálního původu, majetku, tělesné nebo duševní nezpůsobilosti, rodu a jiného postavení dítěte nebo jeho rodičů nebo zákonných zástupců.