Ve snaze zkvalitnit život českých neslyšících, v opoře o mezinárodní i české právní a deklarativní dokumenty, o vlastní zkušenosti ze světa neslyšících a o nejnovější výsledky mezinárodního i českého výzkumu kultury, jazyka a komunikace neslyšících se hlásíme k následujícím postojům, které podle našeho názoru zaručují rovný přístup ke vzdělání a k informacím pro ty občany České republiky, kteří neslyší.
1. Jazyková situace neslyšících lidí je zcela jiná než jazyková situace lidí nedoslýchavých (kteří mohou s kvalitními pomůckami komunikovat česky v podstatě stejně jako lidé slyšící) nebo lidí ohluchlých (kteří si osvojili mluvenou podobu češtiny před ztrátou sluchu). Tyto rozdíly je třeba respektovat i v oblasti vzdělávání, a přistupovat tedy k dětem s vadami sluchu diferencovaně, zvláště pokud jde o jejich předpoklady a možnosti komunikovat mluveným jazykem. Neslyšící děti, které nemohou vnímat mluvenou češtinu a které ji nikdy vnímat nemohly, potřebují k svému
uspokojivému vývoji jiný jazyk než jazyk mluvený.
2. Přirozeným jazykem českých neslyšících je jazyk, který není založen na zvuku (není ho potřeba slyšet), ale na tvaru, pozicích, pohybu:
český znakový jazyk. Z jazykovědného hlediska je český znakový jazyk plnohodnotným jazykem, srovnatelným s češtinou ve všech ohledech, včetně jeho potenciálu být jazykem využívaným ve výuce. Zároveň je jediným jazykem, který je pro neslyšící smyslově (totiž zrakem) přístupný už v raném dětství a jehož časné užívání podpoří jazykový, kognitivní, emoční i sociální vývoj neslyšícího dítěte na úrovni srovnatelné s vývojem dítěte slyšícího. Je jediným jazykem, který je s to zaručit neslyšícím ve společnosti rovné šance.
3. Na výchovu a vzdělávání v českém znakovém jazyce mají neslyšící děti právo zaručené řadou mezinárodních dokumentů a zakotvené i v české legislativě. Jeho efektivní využívání závisí na povaze informací, jež mají rodiče neslyšících dětí k dispozici. Ty by měly být komplexní a zahrnovat mimo jiné i informace o tom, že předpokladem pro vývoj jejich neslyšícího dítěte srovnatelný s vývojem dítěte slyšícího je jeho bikulturnost (existence ve dvou kulturách) a bilingvnost (zvládnutí dvou jazyků, českého znakového jazyka a psané češtiny, a jejich bezproblémové užívání).
4. Psaná čeština, která se vedle českého znakového jazyka ve vzdělávání neslyšících uplatňuje, je pro neslyšící občany ČR zcela nepostradatelná:
neslyšící v ní nabývají funkční gramotnosti a jejím prostřednictvím se integrují se slyšící společností. Psaná forma češtiny ovšem musí být vyučována jako druhý (cizí) jazyk, nejlépe v kontrastu s prvním jazykem (českým znakovým jazykem), nikoliv v opoře o svou formu mluvenou (kterou neslyšící dítě nemůže zvládat).
5. Na základě těchto postojů a s respektem k dosavadnímu upřímnému úsilí vzdělavatelů neslyšících poskytnout neslyšícím rovné šance konstatujeme potřebu přistoupit k proměnám vzdělávání českých neslyšících a dalším vzděláváním zvyšovat informovanost o těch nových prověřených přístupech, které vedou k účinnému vzdělání neslyšících, zvláště k jejich plné funkční gramotnosti. Za nezbytné považujeme, aby vzdělávací obsahy a formy učební komunikace respektovaly potřeby neslyšících žáků a studentů (zvl. jejich potřebu učební komunikace v českém znakovém jazyce a potřebu být adresátem efektivní výuky psané češtiny).
6. Ve snaze přispět k proměnám vzdělávání českých neslyšících upozorňujeme (v příloze 2) na informativní a výukové kurzy a jiné aktivity FF UK a partnerských organizací. V těchto institucích se též lze obrátit na specialisty ochotné poskytnout zájemcům konzultace a schopné doporučit bohatou odbornou literaturu.
Vyučující a tlumočníci oboru Čeština v komunikaci neslyšících
Filozofi cké fakulty Univerzity Karlovy v Praze
Originální dokument včetně příloh je ke stažení zde:
memorandum.pdf
Připojte se! 
Google záložky
vybrali.sme.sk
