Co se skrývá pod pojmem neslyšící?

Většinou bývají rozlišováni lidé na lidi nedoslýchavé, neslyšící, ohluchlé, ale někdy se setkáváme i s tím, že všichni, kteří mají nějakou vadu sluchu, bývají souhrnně označováni jako neslyšící.

Nedoslýchavý je ten člověk, který má nějakou vadu sluchu, má nějakou ztrátu sluchu, ale pomocí techniky může slyšet a důležité je, že může rozumět mluvené řeči. Alespoň v tichém prostředí.

Člověk neslyšící toto nemůže. Ten má tak velikou ztrátu sluchu, že ani s technickým pomůckami to není možné.

Člověk ohluchlý bývá většinou ten, který ohluchl až po té, co se naučil přirozeným způsobem mluvený jazyk. To znamená zhruba tak po tom šestém roku věku.

Lidé prelingválně neslyšící a to jsou lidé, kteří se buď narodili neslyšící, anebo ztratili sluch právě před tím, než se mohli přirozeným způsobem naučit mluvený jazyk. Zhruba se udává před tím šestým rokem věku. 

Jak se postavit k pojmům hluchoněmý, hluchý?

V současné době tyto termíny často vnímány jako pejorativní a nebylo by vhodné tak někoho oslovovat. Ten člověk by se mohl cítit uražený a jistě máme lepší termíny. Například ve Finsku byli tito lidé nazýváni hluchoněmými, pak se zjistilo, že můžou mluvit, takže byli nazýváni jenom hluchými. Potom nastal čas, kdy se nazývali neslyšící a v současné době už se často jmenují "uživatelé znakového jazyka".

Kdo je neslyšící a kdo Neslyšící?

U toho, aby člověk byl označován za neslyšící s malým "n" je důležité právě to, jak moc neslyší.

Aby mohl být označován za Neslyšícího s velkým "N", vůbec není stav jeho sluchu důležitý. Tady je důležité to, jestli člověk sám se cítí členem kulturní a jazykové menšiny Neslyšících. A co je pro tuto menšinu nejdůležitější je preference komunikace ve znakovém jazyce, v našem případě v českém znakovém jazyce.