Jak se jednou v Noci vyprávělo rukama a poslouchalo očima...

To je chyb, řeknete si, a hned v nadpisu! Ale žádný strach. Tak za prvé, ta Noc s velkým N je tam správně, protože všechno, o čem vám chci povídat, se odehrálo v Noci s Andersenem, z 30. na 31. března. Co je to Noc s Andersenem, určitě všichni víte. Je to Noc, kdy se jako zázrakem otvírají knihovny se všemi svými poklady, kdy je dovoleno hrát si mezi regály plnými pohádek a dobrodružných příběhů, kdy se smí v blízkosti knih mlsat, a dokonce si vedle nich na podlaze rozbalit spacák a doufat, že některý z tajemných příběhů uvězněných v policích nám při spánku tiše vklouzne do snu.Vůbec nezáleží na tom, kolik nám ráno, ba dokonce ještě odpoledne, bylo let, v Noci se všichni stávají dětmi a hlavně... obdivovateli příběhů.

V ten tajemný čas vyrůstají v okolí knihoven podivuhodné stromy pohádkovníky, na kterých se rodí opravdové knihy. Děti, které se do té doby domnívaly, že jsou obyčejnými čtenáři, se stávají pohádkovými bytostmi a hrdiny svých oblíbených knih. A ještě mnoho, mnoho tajemného se té Noci děje. Někdy to zavání strašidly a nebezpečím, ale jako v každé pohádce, i v téhle nakonec všechno dobře dopadne. A kdo tuhle pěknou pohádku o Noci s Andersenem vymyslel? Mirka s Hankou z Uherského Hradiště, takové dvě kouzelnice, které se naoko tváří jako dvojice knihovnic. Ale mě neoblafnou.

Také jsem právě na takové Noci byla, také mi najednou bylo deset a kousek vedle mě ve spacáku spal opravdový Honza. Večer začal číst jednu moji knihu, v přestávkách mezi plněním nebezpečných úkolů přečetl i druhou, a než šel spát, začal je číst znovu od začátku. Musel to být Honza z pohádky...
Ale než ta pohádka skončila, vznikla té Noci jiná. Jmenuje se Kouzelný strom, který zachránil matce život. A víte, kdo ji napsal? No pÅ™ece Honza. Ale taky Å imon, Týna, Karolína, Anička, BÄ›ta a Cilka. Chvilku se radili rukama, aby si vÅ¡ichni rozumÄ›li, protože nÄ›kteří z nich jsou neslyšící. Ale „mluvit“ rukama umÄ›li skoro vÅ¡ichni. A pro toho, kdo pÅ™ece jen nerozumÄ›l, tu bylo hned nÄ›kolik ochotných tlumočnic. Ilustrovat svou knížku o kouzelném stromu svedli malí autoÅ™i dokonale. Karolína ji pak pÅ™epsala do počítače a vÅ¡ichni si novou knihu mohli společnÄ› vytisknout a svázat. Jenže to jeÅ¡tÄ› nebylo vÅ¡echno. Karolína si potom stoupla pÅ™ed kameru a celý příbÄ›h nám rukama vyprávÄ›la, aby si ho pak mohli očima poslechnout i ti, kteří tu Noc v knihovnÄ› nespali. A tak jsme očima poslouchali právÄ› vzniklou pohádku, i já, která na cizí jazyky moc nejsem, a ve znakovém jazyce neumím ani slovo, a bylo nám moc fajn. Protože příbÄ›hy se opravdu dají i vyprávÄ›t rukama a poslouchat očima. A ne jen bÄ›hem kouzelné Noci s Andersenem, kdy je možné úplnÄ› vÅ¡echno... 

Možná, že z Honzy, Šimona, Karolíny, Týny, Aničky, Bětky nebo Cilky budou jednou spisovatelé. Někteří slyšící jako já a někteří neslyšící jako třeba Lucie Půlpánová, mladá autorka knihy a DVD nejen pro děti, Dívej se, povídám... (Texty od Neslyšících, pro Neslyšící, o Neslyšících). Také samá velká N. Nepřipomíná vám to něco?

Ivona Březinová
(Převzato z http://helpnet.cz)